Přátelství Jiřího a Jana (V&W) Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Články v novinách, Zdroj: Poslední forbína V a W, 2 CD (Supraphon 2012) Vydáno dne 12. 02. 2012 (3735 přečtení) Číst Voskovce a Wericha je duševní potěšení. Slyšet jejich hlasy je však přímo tělesná rozkoš. Ledacos z toho, o čem si na tomto dvojdisku vyprávějí, bylo už popsáno i jinde; něco i přesněji. Ale povzdech, váhavé odmlčení, podiv, uchichtnutí, nevěřícnost – v těch je tolik podtónů, tolik nejhlubší zvukové pravdy, že na ně žádná grafická nápodoba nestačí. Voskovec si tehdy do Vídně odskočil z Ameriky od své takřka každodenní herecké práce. Hlasově trénovaný, jistý. „Co s tím budeme potom dělat, se uvidí,“ říká sice, jen co schystal magnetofon k nahrávání, čím dál je však jasnější, oč mu jde: pomoci Jeníkovi. Svému hereckému dvojčeti, už léta oněmělému vinou husákovského režimu. Svou laskavostí Werichovi usnadňuje „zahřívací kolo“ a zvolna v něm zase probouzí nekonečnou škálu zvukové komiky, jaká bývávala Werichovou parádou. Že bylo nelidské i nesmyslné „normalizovat“ českou kulturu tím, že státostrana vzala svému nejpopulárnějšímu národnímu umělci práci, o tom nemlčeli ani někteří Werichovi přátelé v tehdejší Praze. Třeba režisér Ján Roháč o tom přesvědčoval vedoucího oddělení kultury ÚV KSČ Miroslava Müllera. Marně. Ještě marnější musela nutně být snaha Voskovcova a jeho rada, aby Werich napsal dopis nějaké redakci. Na Voskovcovo „Myslíš, že by to vyšlo?“ se Werich jen zasměje. To jsou pro mě nejsilnější místa celého záznamu. Posluchač, který tu dobu zažil, se dojímá i skřípá zuby nad tím, jak se V&W snažili udržet rozhovor v gentlemanské rovině. Werichovo „Jestliže jsem zbaven práva na práci, aniž bych byl obviněn...“ nám vybavuje samu podstatu normalizace: dokonalé bezpráví v tak zvaně právním státě. Aniž by existoval jediný písemný zákaz, Werich si neškrtne. Stačí, že se nelíbí malým Mirkům z ÚV. Abychom ještě víc pochopili Voskovcovo nutkání pokusit se o nemožné, je důležité znát svědectví jeho přítele, redaktora Svobodné Evropy Jiřího Plannera. (Ve Víkendu Hospodářských novin, 27/2005 je zveřejnil Jiří Leschtina spolu s částí vídeňského rozhovoru V&W.) Planner vzpomíná, jak mu na televizním festivalu v Monte Carlu řekl Werich: „Vyřiď Jiřímu, co jsem mu nikdy v životě neřekl. Že jsem ho celý život obdivoval a strašně jsem si ho vážil za to, že měl ty koule sebrat se a odejít. Já jsem ty koule neměl.“ A Voskovec pak jednou po Plannerovi žádal: „Povídej mi, jak to bylo v Monte Carlu. Zopakuj mi přesně, co mi Jan vzkázal.“ A v očích prý měl slzy. Vysvětlovat si to jako Voskovcovo špatné svědomí, že „v tom“ Jeníka v Praze nechal, myslím, neobstojí. Ti dva, i když si na jevišti rozuměli na mrknutí, byli přece jen každý z jiného těsta. Ale že se i Voskovcovi mnohokrát tuze stýskalo po atmosféře Osvobozeného divadla, pro to jsou i další důkazy. K Voskovcovým pětasedmdesátinám jsem mu v roce 1980 napsal do Los Angeles, jakou radost u nás zažívali posluchači mých klubových pořadů při poslechu alba, jehož jednu polovinu tvořil výběr z vídeňského záznamu. Odpověděl okamžitě, jak bývalo jeho zvykem: „Děkuju Vám mockrát za popis přízně Vašich mladých přátel a doufám i přítelkyň při poslechu „Relativně vzato“. To je snad nejlepší dárek k mým zatraceninám přímo oplzlým svou pokročilostí.“ V oné malé ukázce na albu vydaném v Americe se Voskovec tenkrát vyhnul všemu, co by snad mohlo Werichovi v očích pražského režimu ještě víc uškodit. To podstatné tedy nakonec zopakoval až Werich sám, v Lucerně v roce 1977. Zbývaly mu jen tři roky života, neměl už co ztratit a ze všeho nejvíc mu záleželo na tom, aby Lucerna tleskala i nepřítomnému Voskovcovi. Přátelství Jiřího a Jana překlenulo i oceán a jejich dvojhlas nevyschnul dodnes. (Z průvodních textů)