Oldova víra v to lepší neumírá Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Politický kolotoč, Zdroj: mj. Načerno v Českém rozhlase Vydáno dne 31. 03. 2012 (3594 přečtení) Mé doufání, že smrt si vybrala už dost mých kamarádů vloni, mě zrazuje. V sobotu dopoledne prohrál svůj boj s rakovinou Oldřich Černý. Do sametové revoluce hlavně překladatel a dramaturg, potom jeden z Havlových mužů, naposled ve funkci ředitele nadace Fora 2000. Nejvíc jsem toho o něm napsal 21.srpna 1997 v komentáři pro Český rozhlas 2, stanici Praha. Zasmradit, to je, oč tu běží ŘEDITEL ROZVĚDKY PORUŠIL ZÁKLADNÍ PRAVIDLO AGENTU TAJNÝCH SLUŽEB. Tímhle titulkem jak zvon spustila před šesti dny Mladá fronta Dnes příval informací a kritik, který může spláchnout dotyčného ředitele nebo se může časem a únavou vsáknout do obecného zapomnění. Vyloučena, bohužel, není ani třetí možnost: totiž, že se obvinění neprokáží, ale ředitel přesto odejde. Přesně tak to kdysi dopadlo s bývalým ředitelem jiného úřadu, Bezpečnostní informační služby, Stanislavem Devátým a dodnes se mu, pokud vím, nikdo ani neomluvil. Napadeným šéfem civilní rozvědky neboli Úřadu pro zahraniční styky a informace je Oldřich Černý. Jeho otec byl odsouzen v jednom z největších poúnorových politických procesů, takže obě děti, Oldřich a Božena, si tatínka moc neužily. Oldřich Černý vystudoval na Karlově univerzitě anglistiku a vynikl zejména jako filmový překladatel. Pokud jste viděli například Žlutou ponorku, kreslený film o skupině Beatles, zároveň jste četli české titulky Oldřicha Černého. Mladý překladatel se po několika studijních cestách do Anglie, kde byl jeho největším kamarádem redaktor BBC Pavel Rohan, musel opakovaně podrobit pohovorům se Státní bezpečností. Ustaly teprve když estébáci zjistili, že z Oldřicha Černého nic nevytáhnou. Tady už se patří povědět, že s hrdinou tohoto příběhu sice nejsme příbuzní, ale přátelé ano a že jsem ho vždycky považoval za člověka mimořádně schopného, pracovitého a přitom naprosto nenápadného a skromného. Proto mě ani nepřekvapilo, když se po sametové revoluci objevil ve službách prezidenta Havla, na Hradě se stal ředitelem branně-bezpečnostní sekce a mnozí z nás jsme o tom ani nevěděli. Ve své funkci, o níž se mu dřív ani nezdálo, tak jako se o jejich funkcích nezdálo ani Václavu Havlovi nebo Miloši Zemanovi, musel Oldřich Černý například dvě hodiny odpovídat americké bezpečnostní elitě ve Washingtonu na její otázky o stavu bývalé československé armády. A protože se tento malý velký muž osvědčil, je od roku 1993 ředitelem civilní rozvědky. Práci Oldřicha Černého teď napadnul anonymní dopis, o nějž se opírají i deníkářské informace. Podezření, že Černý loni zjara vycestoval s hercem Bartoškou do Ameriky za peníze rozvědky, by mělo být vyvratitelné snadno. Černý prostě během své dovolené pomohl díky svým letitým kulturním známostem získat některé osobnosti do Karlových Varů a cestu mu tudíž financovala Nadace filmového festivalu. Když ovšem sociálně demokratický předák Stanislav Gross řekne, že „je to naprosto nedůstojné pro zpravodajskou službu a svědčí to o personální situaci, která v rozvědce panuje,“ stáčí se debata do bezuzdné dojmologie, neboť co to je důstojnost? Ministr vnitra Jan Ruml se za Oldřicha Černého postavil, ale to udělal i v případě Stanislava Devátého a nebylo to nic platné. Vyšetřování anonymních udání sotva začalo, ale sociální demokraté v jednotné frontě s komunisty a republikány už volají po odstoupení ministra vnitra. A to je cíl, k němuž neomylně směřovaly všechny aféry sledovaných politiků, Zemanových kufříků, ukradených notebooků a nově i peněz rozvědky. Doposud se střílelo patronami, které i když netrefují, alespoň zasmradí. ----- Ten komentář vyšel i v mé knížce Načerno v Českém rozhlase (2000), stejně jako další komentář, ve kterém jsem 5.května 1998 psal o Oldřichovi Černém, Pimprlová komedie s donašečem kufříků (str. 326-8). Tam však šlo především o donašeče Miloše Zemana, ocituju proto jen pasáž o Černém: Zeman...včera uspořádal mimořádnou tiskovou konferenci a tam vpodstatě obvinil bývalého ministra vnitra Jana Rumla z pokusu o státní převrat. Novinářům tam byly rozdány kopie údajného dopisu, v němž Jan Ruml loni v září požadoval po šéfovi civilní rozvědky OIldřichu Černém mimo jiné informaci, jak by činitelé NATO reagovali na „abdikaci premiéra Václava Klause po zveřejnění kompromitujících materiálů k jeho osobě.“---- Klidný, laskavý a snášenlivý Olda tenkrát jen řekl Panebože, kdo si tyhle pitomosti vymýšlí. A najednou tu už ten Olda není a můžu na něj jen vzpomínat. Jak jsme spolu hrávali tenis, kamarádili se s Vláďou Mertou, jak mi dal od Miloslava Topinky překlady nejstarších písniček Paula Simona, rozluštil mi záhadu Cohenova textu Who By Fire, nasměroval mě do Londýna na byt k Sylvii Mitchellové a do BBC na Pavla Rohana a ten zas na nejslavnějšího světového dýdžeje Johna Peela. Naposledy jsme se s Oldou náhodou potkali v lednu na Smíchově. Jeho tvář pod kulichem, opuchlou po procedurách, jsem nepoznal. Styděl jsem se, když mi tiše pomohl: Ahoj, já jsem Olda Černý. Znělo to podobně, jako když jsem mu telefonoval pár minut poté, co jsem se prvně dozvěděl o smrti Václava Havla: Ano, je to pravda, jestli voláš kvůli tomu. V tom lednovém mrazu se Olda rozpovídal o přípravě dalšího Fora 2000; nikdy předtím prý neměli tak brzo tolik přihlášek. Olda Černý vždycky věřil v to lepší.