40 let bez výmluv - Nad poetickým rockem C&K Vocalu Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební recenze, Zdroj: Hudební rozhledy 1/2012 Vydáno dne 08. 04. 2012 (5306 přečtení) Po jednom koncertu C&K Vocalu řekl skladatel Bohuslav Ondráček jeho členům: „Jiní stavějí chaty, vy stavíte katedrálu.“ Věděl, o čem mluví. Skříň měl plnou festivalových trofejí a založil Golden Kids, nejslavnější zpěváckou skupinu české populární hudby. Ani po čtyřiceti letech koncertování a deseti studiových albech C&K Vocalu není dnes potřeba Ondráčkovovu zjitřenou, leč výstižnou charakteristiku mírnit. I dosud poslední studiové album C&K Vocalu, Písně Pašijové (2008), svítí skupinovým interpretačním zápalem i aranžérskou průbojností a skladatelskou objevností současného vedoucího, basbarytonisty Jiřího Cerhy. Jméno skupiny ovšem nenalezneme v popředí posluchačských anket. Tam se nevyskytovalo nikdy. Ani v 70. a 80.letech, kdy C&K Vocal patřil k výjimkám, které překonávaly normalizační sabotáž tvořivé hudby a v některých svých hvězdných okamžicích dokonce husákovské bezčasí i přehřměly. C&K Vocal rozhodně nepřišel ve správnou dobu na pravé místo. Spíš naopak. Zkraje sedmdesátých let každý, kdo vybočoval ze středního proudu, byl podezřelý. Proč nemá desky? Proč není v rádiu ani v televizi? Rockové skupiny se rozpadaly, countryové zčešťovaly své původní anglické názvy. Jen folk ještě chvíli dýchal. V něm taky C&K Vocal nejdřív zakotvil. Dílem náhodou, dílem kvůli svým někdejším kytarám. MÚZIČTÍ PODDŮSTOJNÍCI Příběh budoucího C&K Vocalu začal v roce 1964 seznámením dvou nováčků důstojnického učiliště v Bruntálu, jednadvacetiletého Jiřího Cerhy a o dva roky mladšího Ladislava Kantora. Udělali spolu pořad porůznu převzatých povídek, písniček a dialogů, seskupili se i s jinými a vyhráli celostátní finále v kategorii Divadel malých forem. Podobných nadšených následovníků měl legendární Semafor mnoho, tihle ale pokračovali i po vojně. Druhým festivalem protestsongů v roce 1967 prošli i s několika už vlastními písněmi nepovšimnuti, ale zkoušeli dál. Vystřídalo se u nich 27 zpěváků a z let 1969-1971 postupně zbyli ti nejlepší: altistky Helena Arnetová (nar. 1948) s Milenou Červenou (1947) z Vysokoškolského uměleckého souboru, rockový tenor Luboš Pospíšil z Kutné Hory (1950) a sopranistka Zdena Adamová (1952) ze Státní konzervatoře. Cerha s Kantorem neodolali, aby svými iniciálami v názvu skupiny nepřipomněli ono starorakouské C a K; Vocal jim tam přimyslel režisér Jiří Císler. Během roku 1971 už hostovali se Spirituál kvintetem i s Evou Olmerovou. Hlavně si jich ale všiml Leo Jehne, kritik a umělecký náměstek ředitele Artie. „Jsou prvou naší skupinou poswingové éry, která mne zaujala po těchto stránkách: zaměřením, repertoárem, jeho provedením, zvukem, nápady i uměleckou poctivostí.“ Jehne se v Artii nerozpakoval vydat skupině, která dosud nenatočila ani singl, celé album. To bylo tehdy výjimečné i v Americe, natož v našem plánovaném hospodářství. Anglicky zpívané album Generation možná jistilo svůj vývozní ohlas vstupní písní Pilgrim, převzatou od londýnských Uriah Heep a signalizující vícehlasou mohutnost i barevnost, a taky sólovou průraznost Luboše Pospíšila. Dál už důvěřovalo dvojicím skladeb od krakovského písničkáře Marka Grechuty (Chorovod, Světe náš), Mišíkovy skupiny Flamengo s texty Josefa Kainara (Doky, vlaky, hlad a boty, Rám příštích obrazů) a Cerhy s Kantorem (Na kraji, Generace). Už během firemní přehrávky alba si Supraphon objednal 40 000 kusů pro tuzemsko. V jeho české verzi převládla vlastní tvorba C&K Vocalu: Pilgrim a Světe náš byly nahrazeny písněmi Vteřiny a Lásko, lásko..., ve které začal claptonovsky zpěvný kytarista a aranžér Ota Petřina i svou spolupráci autorskou. Většinu sopránových partů po Zdeně Adamové převzala Petra Janů. STRAŠIDLO PARALELNÍCH KVINT Především Kantorovy texty – pět ze sedmi – zde mapovaly základní generační pocity tehdejších „napůl dětí, napůl dospělých“: hledat nepoznaná místa, věřit v „nádherný zkrat“ lásky, „honit vzdušné zámky kdesi pod hvězdami“. Zápasit o víru ve svět. Ne už o možnosti, ale o pouhou víru v ně. Této poetice odpovídala nejen hloubavá, nepopěvkovitě stavěná hudba, ale i erbovní znak skupiny, její vícehlas. „...nedržíme se klišé, jakým je kupříkladu lpění na tradiční úplné harmonii – my naproti tomu používáme prázdné akordy a nevyhýbáme se harmonickým nezvyklostem, ba přímo věcem zakázaným, jako jsou třeba paralelní kvinty,“ vysvětlovali Cerha s Kantorem (Melodie 12/1973) novináři Františku Horáčkovi, který je do začátku podporoval. „Nebo: v rychlých skladbách nemže soprán ve výškách frázovat tak, aby to mělo drive, přitom to naši aranžéři takhle běžně píší. Proč by musel soprán zpívat ve své běžné poloze? Naopak, schováme jej někde dole a jeho part přebírá basbaryton, ovšem v exponované poloze.“ Pro charakteristiku C&K Vocalu se ukázal být příliš těsný i příliš obecný jak termín „rockový šanson“, tak i Kantorův obsahově určitější, ale neživotný „verš-rock“. V C&K Vocalu šlo taky o mnohem víc, než pouze nedělat zlatým slavíkům „křoví“ a neozvláštňovat svou přítomností libové prorežimní estrády. Pouhá negace popmuzikální scény, byť sama o sobě hrdá, by byla jalová. A tak zatímco se album pomalu, bezmála tři roky (1974-77), nahrávalo, skupina žila naplno. Vyzuta z někdejších folkových střevíčků a odpoutána od „kotlíkářského“ publika, vyrazila z úporných domácích nácviků do klubů i do divadel. Tvrdě vyžadované „komponované pořady“, obávané agenturní kladivo na nepřizpůsobivé muzikanty, proměnil mazaný a organizačně schopný Kantor v oázu svobodného jevištního projevu. Po prvním vpodstatě ještě recitálu Generace, v říjnu 1973 v Ateliéru s hostujícím Jiřím Suchým, tam následoval Čas her/Defilé (1977) a pak pověstné audiovizuální produkce v Branickém divadle: Písně spíš k poslechu než k tanci (1978), Krajiny duše, krajiny těl (1979) a Balada o zemi (1983). NA SKOK V SEMAFORU Publikum, v němž sedávali i herci Hana Maciuchová a Jiří Adamíra, poslouchalo zpěváky odkázané sice na předtočený doprovod (na živý většino nebyly peníze), ale umocněné filmovými dokumenty z pražských ulic, fotografiemi, básněmi, publicistikou, výtvarnými objekty, krátce jakýmkoli životným projevem. I citací Jožky Mrázka-Hořického; pochopitelně neoslavovala pidiverše hospodské figurky, ale vnášela sem odér současnosti. Večery se úplně vyhýbaly tvrzením, prohlášením, jednoznačnosti, prostě povrchnosti. A měly svá mnohá pokračování, i mimopražská. Patřily například k bratislavským kulturním událostem. (Podpora skupiny písničkářce Joan Baezové, když jí během Lyry v červnu 1989 pořadatelé vypnuli zvuk, tak mimoděk korunovala dlouholeté zájezdové dílo.) V často až příliš skrovném životě jedinkrát ovanula C&K Vocal relativní sociální jistota: angažmá v Semaforu od jara 1972 do jara 1975. Zejména v představení Kytice nepřeslechnutelně přizdobili nový zvuk pošlitrovské éry Semaforu a Dívenka z duhy, jejich společná nahrávka s Petrem Novákem, patří k vrcholům českého rockového vícehlasu. „Já jsem se v naší branži nesetkal s tak cílevědomým a pracovitým kolektivem, jehož členové od samého začátku tak důsledně jdou za tím, co chtějí,“ pochválil je Jiří Suchý. Po třech letech ale dal přednost jiným, pravděpodobně na tak vážným jevištním typům. Svá druhá alba, artiové Growing-Up Time (1981) a supraphonskou Baladu o Zemi (1985), už skupina naplnila výhradně vlastními písněmi. Do nich zcela nenásilně vplynuly nové zpěvačky, temně hebká Ivana Štréblová (za Milenu Červenou) a všestranně použitelná, dynamická Zuzana Hanzlová (za Zdenu Adamovou i Petru Janů), osobitá svou říznou deklamací hned v titulní Baladě o Zemi. Luboše Pospíšila, který měl ke kariéře rockového písničkáře našlápnuto autorsky i povahově už delší dobu a založil si proto skupinu 5 P, vystřídal typově odlišný Jiří Šlupka Svěrák (1982-85), ostřejší a bluesovější, s gustem i pro soulovou rvavost. HALAS I REJŽEK Nejodvážnější a nejvýmluvnější nahrávkou Balady o Zemi je dvanáctiminutová A co básník, jakoby včera napsané verše Františka Halase (...nechci být masem vzduchu okolo/jak se to líní jim/nechci být kůlem vyhlášek/veřejným míněním/Nechci být nápovědou/co polyká jen prach/těch jejich komedií/hraných na márách), znásobené Cerhovou hudbou. Stále rostoucí výrazové možnosti projevila Helena Arnetová v písni Co vlastně, se kterou rok předtím získala prvenství v soutěžní přehlídce Vokalíza. Svodu sólové kariéry přesto odolala a zůstala ve skupině, vedle Kantora a Cerhy jako jediná z prvotní sestavy. Co umí s úplně novými písněmi, je slyšet z jejích jediných dvou sólových alb, Všechno nebo nic (1988) a V nijakém městě (1990). Mezi neprávem zapadlými perlami se tam skví i Cerhova O smutné Karelgotě na něžná slova jindy nekompromisního Jana Rejžka. Halasovskou inspiraci nezapřelo třetí album, stylově možná nejčistší Causa krysař (1990), a to nejen ve 22 minutách Cesty světla. Skladba se původně jmenovala Cesta svědomí, ale textová cenzura nemohla tušit, co se stane 17.listopadu 1989. S názvem Cesta svědomí pak v roce 2005 vyšel na dvojdisku výběr z prvních tří alb a několik bonusů, mj. čtyři písně, které předtím vyšly jen anglicky na albu Growing-Up Time. Konečně byly taky uvedeny na pravou míru cenzorské zásahy. To už byla zcela jiná etapa C&K Vocalu. Doopravdy začala nejméně půl roku před sametovou revolucí, když Kantor plánoval do pražské Sportovní haly na 6.prosince Koncert pro všechny slušný lidi, i s Martou Kubišovou. Autor tohoto článku, požádaný o moderování, tenkrát zaváhal, jestli Kantorovi nepřeskočilo. Z LABYRINTU NA VOLNOU NOHU Revoluce už skupině Kantora nevrátila. Postupně vedl prezidentský protokol, volební kampaň Občanské demokratické aliance, byl generálním ředitelem České filharmonie, hlavním dramaturgem projektu Praha – evropské město kultury 2000, atd. Do té doby Jiřího Cerhu nenapadlo, že někdy bude muset Kantora nahradit. Nebyl vůbec typem manažera, ale učil se za pochodu a zkraje měli všichni štěstí; i nováčci Hana Horká ze skupiny Asonance (místo Ivany Štréblové) a Michal Pleskot, zatím nejnovější po Šlupkovi a Jiřím Malšovském. V posluchačsky rozkymácených letech 1991-98 skupinu zaměstnávalo divadlo Labyrint, Cerha se jako autor mnoha divadelních hudeb div nepřetrhnul, zájezdy vedly na divadelní festivaly do Německa, Polska, Itálie, Anglie i Egypta, a vyšly i nové disky: hudebně rozmanitá rocková legenda o Svatém Vojtěchovi Veslo a růže (1994) a Sonety (1997), 26 nových shakespearovských překladů od Martina Hilského s Cerhovou hudbou. Ze srovnání nejznámějšího sonetu číslo 66 s verzí Petra Ebena ve starším překladu Ladislavově (CD Já na tom dělám, 2002) vycházejí Hilský a Cerha prudčeji a hořčeji. Jak se žije na volné noze poznali „vokálové“ až po zrušení Labyrintu. Schopností přilepšit si na nejvyšší umělecké úrovni se mohl prokázat jen Cerha, příležitostně v Pražském filharmonickém sboru a od roku 2000 i na plný úvazek ve Spirituál kvintetu, kde převzal party vážně onemocnělého Oldřicha Ortinského,. I všelijak rozběhaný a roztěkaný C&K Vocal však stále občas se ctí koncertuje a vydává další alba. Vánoce s C&K Vocalem (1999) jsou z poloviny úctyhodná Cerhovy hudba na texty podle Matoušova evangelia i knih Kazatel a Přísloví. Objevně vyznívá Je čas... Zvláště pokud známe stejné téma (Turn Turn Turn) s Petem Seegerem nebo kytarovou skupinou Byrds. Dvanáct lidových koled frázují vokálové radostně, i Nesem vám noviny skoro od podlahy. Vždyť se taky narodil Syn Boží! Démoni a divoucí divy (2002) se nesou v kantorovském, ale i skoumalovském okouzlení překladovou poezií. Ze šestnácti písniček je zastoupen Jacques Prévert dvanáctkrát, většinou v novějších překladech. A hudebně spíš rozjímavě než hravě. Nijak nezastíraným a obdivuhodným vstupem do vážné hudby je album Jeremiáš (2007), zrozené po úspěchu žalmové skladby Pláč Jeremiášův na vernisáži výstavy Ivana Bukovského v terezínské Malé pevnosti. Pak už stačilo „jenom“ vytáhnout z pamětí vzpomínku na podobnou, tehdy ovšem velmi kontroverzní vernisáž v roce 1980, a z archívu nikdy nevydanou nahrávku Cela č.43. Jako bonus se přirozeně nabízel melodram Šalaben, uvedený v Labyrintu v roce 1992. O Písních Pašijových už byla řeč na začátku. A pokud jde o ty, kteří pomáhali C&K Vocalu nesejít z jeho cesty pravé: už jen jejich pouhý výčet by z článku udělal telefonní seznam. Nehledě na to, že nevěnovat se pořádně třeba režisérství Vladimíra Merty nebo aranžérství, hře na klávesy i moderátorství Lubora Šonky by byla svatokrádež. Nebo Jiřím Menzelovi, který režíroval Generaci, když měl zrovna na Barrandově „zaracha“. Není-li tohle všechno katedrála, pak aspoň poctivý český kostel.