Poválečný E.F.Burian bez uniformy Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Knihy, Zdroj: Divadelní noviny, č.7/2012 Vydáno dne 22. 04. 2012 (3457 přečtení) Aniž by ji vědomě načasoval, knížku o svém otci Nežádoucí návraty E.F.Buriana si písničkář a publicista Jan Burian nakonec nadělil takřka ke svým březnovým šedesátinám. Reportážní mozaika recenzí, dopisů, deníků, úředních listin, knižních i osobních výpovědí aj. má tempo i napětí a jen autorovi blízcí vědí, jak těžce vznikala; více než čtyřicet roků. Protože nejméně tak dlouho se její autor prodíral k poznání, kdo vlastně byl muž, který sedmiletému synovi umřel. Příběh závěrečných čtrnácti let avantgardního divadelníka evropské pověsti je zároveň neobyčejně vrstevnatým obrazem poválečné české kultury a společnosti vůbec. Který čtenář dosud věřil, že vše podstatné už bylo řečeno, bude se asi divit. Popraskají i leckteré brilantní formulace, včetně oné z Křiku koruny české od Václava Černého. „Burian se vrátil z německého koncentráku opilý velikášstvím. Dostal pět divadel, založili pro něj týdeník Kulturní politika, měl k dispozici ke svému pontifikování pravidelnou tribunu v rozhlase a brzy oděl plukovnický kabát. Skončil jako marná a prázdná figura v dokonalém uměleckém svrabu.“ Což slepě převyprávěl třeba i jinak seriózní Respekt (č.40, 2004). JAK SE PODLÉHÁ CHAOSU Fakta říkají, že se s Burianovým návratem v roce 1945 už moc nepočítalo a když si ho z Německa až 6.června přivezli jeho kamarádi v čele s novinářem A.J.Liehmem, byly pražské divadelní sály už obsazeny a pro něj zbylo jen podzemí Na Poříčí. Budoucí karlínskou operetu a tři brněnské scény, kterých se ujal s blouznivou představou o divadelní decentralizaci, opustil po devíti měsících. (Ferdinand Peroutka: „Plastickým a zajímavým příkladem, jak se podléhá chaosu, byl E.F.Burian.“) V Brně stačil prosadit jen názvy Janáčkova opera a Mahenova činohra. Rozhlasové komentáře skončily v roce 1947 a jen Kulturní politika vydržela až do skandálu s protinezvalovským – ovšemže nepublikovaným – pamfletem v roce 1949. („S tvým tělem jež se v mou náruč skácí/Ve tvé zahrádce tak rádi sídlí ptáci/Jak básníci na ministerstvu informací“) Do plukovnické uniformy a péče Čepičkovy armády se Burian schoulil až v roce 1951. Možná se bál, že se mu komunistická strana, jejímž členem byl od roku 1923, pomstí za jeho protistalinské postoje během moskevských procesů ve 30.letech, možná usiloval o lepší podmínky pro své herce. Jak vzpomínal Vladimír Menšík, u Buriana měl poloviční plat než předtím ve Vesnickém divadle. Jako většinou, i tady Jan Burian poctivě a drtivě cituje z otcových zápisků: „Tak do deseti dnů budu v uniformě – nebojím se přiznat, že se na to těším. Ano, těším se na to, až budu moci dát veřejně najevo čest, která mne potkala.“ Zděšeného dnešního čtenáře napadá, jestli se plukovník nebál, že mu někdo může zkontrolovat i jeho soukromí. Někdejší šéfredaktor Rudého práva Stanislav Budín, sám v dlouholeté nemilosti stranického vedení, vzpomíná, co mu E.F.Burian svěřil i z očí do očí: „Strana je pro mne vše. Bude-li strana chtít abych skočil z Karlova mostu do Vltavy, učiním to. Bude-li strana žádat, abych poplival celou svou uměleckou dráhu, udělám to.“ Tohle všechno se Jan Burian dozvídal postupně. Prvně mi o svém zděšení vyprávěl, když mu bylo asi dvacet, na začátku našeho (nejen) novinářského přátelství. Tehdy vůbec nechtěl, aby mu někdo jeho otce připomínal. Chápal jsem to, přece jen jsem mu ale taky pověděl o některých svých jevištních zážitcích s E.F.B. Pro mě byli Krysař, Bílé noci, Žebrácká opera, Věra Lukášová, Evžen Oněgin nebo Opera z pouti až do vzniku Semaforu a Srncova Černého divadla ty nejkrásnější divadelní večery. PÁR MENŠÍKŮ ZBOURÁ DIVADLO Pro Jana bylo samozřejmě přesvědčivější, když si o nich postupně přečetl od herců, režisérů, novinářů, teatrologů. „Sedím a poslouchám, jak ten člověk boří takový nedotknutelný chrám (pro mne), jako je Romeo a Julie...tady jsem měl tu čest spatřit, jako málokdy v životě, geniálního inscenátora při rozvrhu jeho partitury. Tam nebylo alternativ buď je to šílenství k nepochopení, nebo je to geniální. A inscenátor nás svou taktovkou táhl přirozeně k té druhé alternativě.“ ZDENĚK DÍTĚ, představitel Merkucia. „Já už jsem jeden z mála, kdo Buriana opravdu zažil. Každý ví, že po válce začala jeho sporná éra, která vyvrcholila v padesátých letech... Opakoval svoje slavné předválečné isncenace – Lidové suity, dodnes si vzpomínám na jeho dramatizaci Dostojevského Bílých nocí, kterou sám doprovázel na klavír, a to pokaždé jinak... Burian hrozně žárlil, že jsem druhou hru dal Krejčovi, ale přesto nakonec vyvinul úsilí, abychom se znovu setkali... Nedávno jsem seděl u Krejči, který poznal spoustu velkých režisérů, Frejku, Radoka, a když jsem se ho zeptal, kdo z nich ho nejvíc zaujal, tak bez váhání řekl: Burian!“ JOSEF TOPOL „To je docela normální, že mají kluci, než začnou milovat děvčata, idoly v chlapech. Já bych byl pro Buriana udělal všechno do roztrhání. A on to taky poznal a řekl třeba: Menšíku, sežeň mi ještě pár takových bláznů a zboříme divadlo. To jsem zrovna tancoval koně ve Vojně, pod tím hadrem mi bylo kolikrát nanic, ale skákal jsem jako divý.“ VLADIMÍR MENŠÍK „Říkalo se o něm, že je to uzurpátor, ale já jsem ho takového nezažil. Byl to spravedlivý a tolerantní člověk, který mi ponechal velkou tvůrčí svobodu, proto jsem mohl působit současně i u Osvobozeného divadla Jana Wericha. Buriana jsem obdivoval nejen proto, že byl vynikající režisér, ale také muzikant a herec. Byl to také výborný malíř a choreograf. V mých očích byl tehdy a je i dnes, génius... jednou za mnou Emil Burian přišel a řekl: Vím, že umíš dobře svoje řemeslo, načrtni mi svou představu Zareckého v Puškinově Evženu Oněginovi. Chci ho zrzavého a ošuntělého, jako jsou „dojížďáci“ v automatu Koruna... Připravil jsem několik návrhů i pro několik dalších postav a on je vzal.“ RUDOLF KUREL, divadelní maskér DOPISY OTCI NEBO TATÍNKOVI? Zatímco téměř ode všech citovaných materiálů si Jan Burian udržuje po způsobu klasických reportérů odstup a nehodnotí je, ve svých devatenácti dopisech adresovaných zemřelému otci nechává vlastním, i těm nejosobnějším, pocitům mnohem větší prostor, než třeba i ve své písničkářské tvorbě. Čtenáři tím ponechává možnost udělat si jiný názor, zároveň ale nepředstírá objektivitu, v tomto případě ostatně nedosažitelnou. Už odlišná oslovení „milý tatínku“ nebo „milý otče“ předznamenávají tóninu výpovědi. Všechny dopisy jsou i při své věcnosti dojemné, nejvíc snad ten pátý. „Vždycky lituju, že ses nedožil těch šťastnějších časů (šedesátá léta za ně určitě můžeme považovat), třeba by se bývalo leccos vyjasnilo. Takhle se prohrabuju vzpomínkami různých lidí a je mi smutno z toho, kolik jsi jich od sebe odehnal možná neuváženě, kolik jsi jich vypudil svou zaslepeností „revolucionáře“, který si umanul, že právě teď a tady je třeba zvítězit nad vší nespravedlností světa. A také se nikdy nedozvím, kolik jsi jich zapudil, protože jsi nemohl snést pomyšlení na to, jak se chovali za války...Asi bych to všechno dokázal snadněji pochopit, kdybych při hledání podstaty věci nenarážel neustále na svědectví lidí, kteří v téhle Tvé zběsilé poválečné době dokázali vidět a popisovat věci umírněně, klidně, přesně, se smyslem pro rovnováhu věcí a vztahů, a dokonce i ušlechtilým jazykem, tak nepodobným tomu Tvému žargonu táborových řečníků.“ Nejdůležitějším dopisem je šestnáctý, z dubna 2011, kde se autor ve své zásadovosti neodváží ani naznačit „dobrý“ konec, pokud o něm není přesvědčen. „Milý otče, dneska jsem našel a přečetl Tvůj mnohastránkový dopis adresovaný ÚV KSČ. Ležel jsem pak asi hodinu na posteli a měl pocit, že na mě spadl kufr starých krámů a leží mi na hrudníku a už se nezvednu, žádnou knihu nedopíšu. Říkám si (pod tím kufrem), jaké jsem měl štěstí, že jsem se narodil až těch padesát let po Tobě, že si nemyslím, že můžu zbourat svět a a postavit ho znova podle svého, že si dokonce ani nemyslím, že jsem bůh ví jako dobrý v tom, co dělám, že spustě lidem, kteří jsou úplně jiní, než já, nezávidím úspěch či cokoli jiného, že jsem neprožil koncentrák a padesátá léta jen jako malý kluk, že mě moje maminka tak moc nechránila a nehýčkala jako ta Tvoje Tebe... Někdy to dá strašně moc práce se zvednout, odvalit ze sebe to haraburdí a začít znovu normálně uvažovat a nepřestat tě mít rád. Vrací se ta banální otázka – jak to, že ses nedokázal z toho svého snu o straně probudit a co by se muselo stát, aby ses vrátil alespoň ke svým postojům z roku 1937... Já vím, nejspíš by musel přijít osmašedesátý rok a ruské tanky by musely rozstřílet pražské jaro... Asi... A nebo možná taky ne, kdo ví...“ KREJČA, RADOK, WERICH V chronologicky řazené knize nemohou pochopitelně být úvodní části o otcově mládí a prvních úspěších tak objevné jako jeho poválečné „nežádoucí návraty“. Ale pokud už z mateřsky podrobných vzpomínek pěvecké pedagožky Vlasty Burianové, rozené Hatlákové, vycházejí její manžel Emil Burian a švagr Karel Burian jako brzdy v rozvoji talentovaného E.F.B., zasloužili by si pár slov navíc. Kdo dnes ví, že Emil Burian položil mezi barytonisty Národního divadla základy smetanovské deklamace a Karel Burian byl fenomenálním wagnerovským tenoristou, podle dirigenta Artura Toscaniniho „nejrytmičtějším pěvcem světa“? Mimochodem v životě obou vzrůstala podobná melancholie a pocit zneuznání jako u E.F.B. A to, že oba zemřeli ještě mladší než pětapadesátiletý E.F.B., by historiky asi mělo vést k větší opatrnosti vůči domněnce o jeho politické motivované smrti ve státním sanatoriu, kterou se i Jan Burian několikrát zabývá. Neexistuje téma tak složité a pro dnešní hodnocení E.F.B. tak bolestné, aby se jím jeho syn nezabýval. (Včetně Pařeniště, vlastně hry o popravené Miladě Horákové.) V tom je největší informativní i etická síla této reportážní mozaiky. K vrcholným místům patří spory E.F.B s Alfredem Radokem, Janem Werichem a Otomarem Krejčou. Tam není podstatné, na čí stranu se přikloníme. Přemysl Rut ve svém doslovu mluví o „vítězství múz nad ideologií, talentu nad světovým názorem.“ Jsn Burian: Nežádoucí návraty E.F.Buriana 2012 Galén