Bez sportu by bylo i krásy míň Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Knihy, Zdroj: kniha Londýn 2012 Vydáno dne 19. 08. 2012 (3015 přečtení) Kdo neskáče, není Čech. A kdo tohle heslo myslí vážně, vidí sport úplně jinak než já. Začalo mi to v roce 1948, kdy fotbalisté Československa prohráli na Spartě s Francií 0:4. Místo abych smutnil, obdivoval jsem francouzskou „černou perlu“. Ben Barek byl první, na kom jsem víc než vítězství oceňoval pohybovou krásu. Ivan Mrázek při střelbě levou i pravou přes hlavu tančil ódu na basketbal. Královna disku Štěpánka Mertová mi dodnes zastiňuje všechny české královny krásy. Tomáš Salinger vyhrál jen jeden evropský bronz, ale krokem mi připomínal ty nejslavnější světové mílaře. Když Rudolf Kučera frajersky cifroval mezi soupeřovými obránci, pociťoval jsem podobné nadšení, jako když to čtyřicet let poté předváděl Milan Baroš. Sprintérka Wilma Rudolphová je pro mě nezapomenutelná ne třemi olympijskými zlatými nebo zázračným překonáním dětské obrny, ale gazelím během. Měl jsem radost pokaždé, když naši házenkáři měli výhodu sedmimetrového hodu; protože ho střílel Jiří Djakov lehce a přesně, jako když houslista hraje pizzicato. Jistěže nejkrásnější nemusí být totéž jako nejúčinnější. Desítky tenistů s pohlednějšími pohyby než předváděl Rod Laver nestačily na paťatého Australana, ani když občas zahrál úder proti všem fyzikálním a estetickým zákonům. Ať mi ale krásné stromy, květiny, řeky, sochy, obrazy i písně odpustí to srovnání, i bez sportu by můj život byl šedivější. (Jedna z úvah devíti pozvaných osobností na téma Co pro vás znamená sport. Z dokumentární knihy, která vyšla čtyři dny po OH v Londýně.)