Glen Hansard vydal nové album, s nímž přijíždí do Archy Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební recenze, Zdroj: Hospodářské noviny 05.09.2012 Vydáno dne 07. 09. 2012 (3581 přečtení) Když Glen Hansard dostal v roce 2008 spolu s Markétou Irglovou Oskara za nejlepší filmovou píseň Falling Slowly, pár novinářů utrousilo, že ale výnos filmu Once byl podle hollywoodských měřítek sotva průměrný. Zato osm nejprestižnějších muzikálových trofejí Tony, které nedávno získala broadwayská inscenace, vzniklá podle filmu Once, se už nedá zpochybnit ani účetně: Once si na sebe vydělává rychleji než kterýkoli muzikál za posledních deset let, tempem přes dvacet miliónů korun týdne. Dublinskému rockerovi, co odešel ve třinácti rovnou ze školy na ulici jako žebravý zpěvák, to hlavu nemotá. Kdyby bylo na něm, ani by muzikálovou úpravu nepovolil. Oč jde dvaačtyřicetiletému Hansardovi především, vložil do svého prvního sólového alba Rhythm And Repose (Rytmus a oddech.) I když ho v New Yorku zremasteroval už 17.února, s jeho vydáním, pořadím písní, konečným názvem a propagačními koncerty počkal až do června. ZAHRAJÍ SI I ČESKÉ SMYČCE Dnešní vystoupení v pražské Arše, vklíněné mezi včerejší Londýn, následné Chicago a téměř šedesát dalších severoamerických i evropských pódií, může být ideálním zahřívacím kolem Hansardova turné. Češi – a zdejší cizinci – svému Dubliňanovi rozumějí. Od roku 2001 pro ně asi pětatřicetkrát koncertoval sólově, dvacetkrát se svou skupinou Frames a osmkrát s Markétou Irglovou jako duo Swell Season. Nezvykle se tentokrát představí Frames: přiřadí se k nim troje dechy a z českých zdrojů i troje smyčce. Novinkami budou samozřejmě písně z CD Rhythm And Repose. Kdo čekal, že z něho jejich studiová podoba vytřese duši podobně jako někdy na koncertech, může být novým albem zaskočen. A třebaže většina zámořských recenzentů hodnotí Rhythm And Repose vysoko, pro některé je toho oddechu a ztišení moc. Ti si „svého“ Glena, jednoho z nejdramatičtějších a nejtvořivějších zpěváků posledního dvacetiletí (vedle zesnulého Jeffa Buckleyho), spíš najdou mezi nesčetnými neoficiálními koncertními nahrávkami, jež Hansard ostatně nijak neodsuzuje. GLEN NEVERŠUJE ŽIVOTOPIS V čem je nové album nejvíc sólové, vystihla nejlíp Markéta Irglová: „Zdá se mi, že Glen má to, co vždycky chtěl. Desku, na které je úplně svobodný.“ Její alfou i omegou je láska. Začínající, doufající, zoufající, zklamaná, zdrženlivá, jakákoli, jenom ne předpověditelná a zajištěná. Posluchač jí bude nejblíž, pokud si přeloží texty. U Hansardových to platí ještě víc než u jeho mistrů, Dylana a Cohena. Právě zdánlivě nenápadné, jakoby zemdlévající písničky zkraje alba – You Will Become a Maybe Not Tonight - nás do sebe vtáhnou teprve když je vnímáme slovo od slova, tón po tónu. Jistěže se i nabízí nechat se vést aktuálními životopisnými milníky: smrtí zpěvákova otce, rozchodem s bývalou partnerkou, nežádanou muzikálovou slávou. (Races: „Když vyhraju jedny závody, neznamená to, že jsem lepší než ostatní.“). Ale v Hansardových písních jsou vztahy víceznačnější, míň dějové a tíž proniknutelné. O čem třeba je What Are We Gonna Do? „Co uděláme, jestli nám oheň vyhasne?“ Ať je oním ohněm cokoli, „dobrotivé srdce si vždycky najde východisko.“ Může takové album odeznít líp než Písní o naději? DECH NEWYORSKÉ BOHÉMY Snad aby předešel pokušení se zvukově opakovat, snad aby se nechal i takhle prostoupit náladami svého dočasného útulku v New Yorku, Hansard si po osmi albech s Frames prvně pozval jiné spoluhráče. Našel je při náhodném poslechu v salonu Poisson Rouge na proslulé Bleecker Street. Smyčce nahrál Rob Moose ze skupiny Bon Iver, slide kytaru David Mansfield (z Dylanova turné Rolling Thunder), dechová sekce byla ze Springsteenova Bandu. Pod klávesistou a producentem Thomasem Bartlettem jim to šlo od ruky: sedm z jedenácti nových skladeb natočili za týden. Ve dvou zpívá i Markéta Irglová. Prosadí se nejvýraznější písně Hig Hope, Bird Of Sorrow a Love Don´t Leave Me Waiting i dnes v Arše v podání Frames? Nebo s odpočatými a nevyřáděnými Dubliňany zaznějí jinak, bez nádechu amerického folku i country, tak nově jako svého času framesovské předělávky těch z filmu Once?