Vladimír Vlasák byl novinář skoro tak odolný jako Keith Richards Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební osobnosti, Zdroj: online Hospodářské noviny, 4.2.2013 Vydáno dne 05. 02. 2013 (4295 přečtení) Elitu českých rockových a folkových kritiků opustil deset dní před svými pětapadesátinami ten nejpracovitější a nejslušnější, Vladimír Vlasák. Patřil k absolventům žurnalistického kursu Sekce mladé hudby, kteří v roce 1984 své amatérské nadšení pro moderní populární hudbu zkultivovali pod vedením češtinářky Jany Pilátové a důstojně pak mohli navázat na tradici Dorůžkovy, Titzlovy a Klosovy Melodie. Než se stal v roce 1988 jejím redaktorem, psal Vlasák do Gramorevue a Zemědělských novin. Po sametovém převratu prošel zakládající sestavou Rocku & Popu, Lidovými novinami a Mladou frontou. Té sloužil od roku 1994 neuvěřitelně poctivě dvanáct let a jako externista vlastně až do chvil, kdy ještě mohl psát. Být jeho nadřízeným, nehonil bych ho po tiskovkách a všech čertech a místo toho bych po něm chtěl co nejosobnější komentáře. Málokdo jiný byl pro ně tak vybaven: měl osobité nepředpojaté názory, široký rozhled (dvě vysoké školy, dopravní a scénáristiku na FAMU), vkus, až oslnivě bohatou a významově přesnou slovní zásobu, selský (severočeský) rozum, a navíc i humor. reklama PLACENÝ HAVEL Ještě za normalizace jsem při svých poslechových pořadech čítával jeden Vlasákův samizdatový komentář ke koncertu tehdejších hvězd popu; byl tak vystupňovaný, že na konci se posluchači smáli i při pouhém oznámení výrobního čísla supraphonského alba. Při takřka nadlidském deníkářském vypětí ještě stačil kdekomu pomáhat. Mně nejenže půjčoval svoje cédéčka, ale když jsem byl po operaci páteře, nosíval mi do podkroví i tašky s nákupem. Není divu, že při svém pracovním stylu nenašel čas na vážné známosti, natož na děti. Jedna z mála jeho dívek se stala nechtěnou hrdinkou tragikomické noční příhody z Vlasákovy pražské garsonky, kde byl jeho sousedem vedle v domě Václav Havel. Že se s ním Vlasák, tehdy ještě člen KSČ, zná, se doneslo i ke stranickému publicistovi, který neváhal u Vlasáka zazvonit o půlnoci a přesvědčovat ho – právě když měl Vladimír dívčí návštěvu –, že Havel je placen americkou tajnou službou. Po odchodu z redakce MF DNES se chystal na cesty do zahraničí, televizní scénáře a vůbec změnu. Moc se mu to nedařilo. Napsal ještě několik knih; na některých (o Gottovi, Neckářovi) už byla trochu znát únava a vypsanost. Nejcennější zůstávají i přes faktografické nepřesnosti Folkaři. SEKAL JSEM TRÁVU Statečně a po svém způsobu věcně zápasil s rakovinou. „...samotná chemo by nestačila, musí být kombinovaná s biologickou a drahou léčbou, avastinem, kterou beru souběžně v 48 hod. dávkách na „kapání“, 11 dní mám na vzpamatování.“ (23. 1. 2011) „Cítím se líp, zabírá to. Desátá chemo bude po Velikonocích.“ (16. 4. 2011) „...léčbu snáším zatím dobře, trnou mi sice prsty i chodidla a bolí čelist i zuby, ale není to extrémní. Nejhorší byl zápal plic, který jsem naštěstí v únoru překonal. Stále mám v plicích metastázy, které se vlivem avastinu zmenšují, snad se tento trend udrží. Sekal jsem na zahradě trávu, snažím se něco dělat, myslím, že vylezu na chvíli na kolo. Zdravím z Dětřichova.“ (3. 5. 2011) „Právě jsem na Pleši a čekám na svou 13-tou dávku, zatím to zvládám, i výsledky testu se nezhoršují. Játra už mám čistá, z plic to prý ustupuje pomalu, ale ustupuje. Mám štěstí, že se v Dětřichově mohu starat o zahradu.“ (7. 6. 2011) Mezitím mi ještě stačil doporučit countryfolkové album Alison Kraussové. „Doufám, že kus dobra se příští rok nějak odlomí. Zatím mám chemoterapie do 22. února, to už budu asi odolnější než Keith Richards.“ (25. 12. 2011) Nebyl. I přes více než padesát chemoterapií, lékařskou péči v Liberci, Hradci Králové, Praze, dálkově i v USA a rodinnou lásku maminčinu, sestřinu i bratrovu. Když před pár týdny už těžko do telefonu mluvil, bylo zle. V hospicu v Praze prožil jen poslední dva dny. Zemřel ve spánku v pátek 1. února, ve 22:50 hodin. Krásně se s ním pracovalo i žilo. (Pohřeb je ve čtvrtek 7.února ve 12:30 hod. v Nové obřadní síni v Praze na Olšanech.)