Nohavica: Medu kolem huby se bojím Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební osobnosti, Zdroj: Rexlef, č.32, 2013 Vydáno dne 06. 06. 2013 (3897 přečtení) „Náš těšínský tragéd“, culil se v říjnu 1994 Karel Plíhal na pohřbu kytaristy Emila Pospíšila; právě jsem mu svěřil, že mě Jarek Nohavica vážně prosil, abych mu nad rakví mluvil já. Vybavilo se mi to, když jsme letos v únoru pochovávali publicistu Vláďu Vlasáka. Z Ostravy zase přijel Jarek. Seděli jsme vedle sebe i s Jirkou Dědečkem. I tentokrát to bylo v malé síni pro pár lidí. Prvně jsme si s Jarkem podali ruce, když ho znala jen hrstka kámošů v čele s bluesmanem Pepou Streichlem. Na poslední chvíli ho protlačili coby Streichlova hosta do programu VII.ročníku Folkového kolotoče v Porubě. Byla sobota, 27.březen 1982. Před vystoupením jsem se ho ptal jen z konferenciérské povinnosti, po něm z nutkání vědět o něm nejradši všechno. Začali jsme si psát. xxx Vážený Jirko, Český Těšín, 30.04.1982 srdečně zdravím a posílám, jak jsi mne žádal, své texty. Vybral jsem jen ty, které sám hraji s kytarou, chceš-li, tedy folkové, přikládám i své překlady Okudžavy. Datování jednotlivých písní, jak ses zmiňoval, je otazníkové, jednak bych mnohdy plácal, jednak začasté texty vznikaly v delším časovém rozpětí.Ale obecně: nejstarší z těch, které ti posílám, je Přelezl jsem plot, který vznikl na vojně v Uherském Hradišti, kde jsem pobýval v letech 1976-77. To je ta píseň, s níž jsem na ASUTU uspěl obdobně jako s Puškinem (Okudžava) před pár týdny u nás v rozhlase. Všichni jsou tím prostě nadšeni, ale na ASUTu mne radši vůbec neuvedli v pořadí, a v rozhlase Puškina z taktických důvodů nevzali... ...K Okudžavům: Bitevní plátno – knižně vyšly 4 sloky, ale já bral za základ verzi, kterou Okudžava nazpíval na polskou desku a tam zpívá jen tři sloky. Překlad jsem „počeštil“ v tom slova smyslu, že jsem použil císaře pána, feldmaršálky. Uvědomuji si, že se vůbec někdy k tomu Okudžavovi chovám „nepietně“ nebo spíš „neakademicky“, poznáš to sám. Ale já vlastně nezpívám a nechci zpívat Okudžavu, ale Okudžavu a Nohavicu. Je to možná pyšné, je to možná berlička, ale možná je to také jedna z cest. Moc pozorně jsem prošel všechny mně dostupné překlady Okudžavy (tedy např. ne Rejžkovy) a mohu-li soudit, pak Daněk se svou obecnou češtinou mnohdy ujel, i když takového Krále nebo Naďu-Nádherku zřejmě překládat nebudu, protože mají sílu v jeho překladu. Přiznám se ti, že nevím, proč v KPP vydali Kovaříka, to ve Světovce byly lepší překlady. Ale mnohým těm textům chybí jedno: uvědomění si toho, že jsou to texty. Nejde jen o zpěvnost a dodržování zásad frázování, ale klasický příklad: Sentimentální pochod – úvodní fráze – Naděje, já... to je prostě pro mne nepřijatelné, po „já“ pauza. Verš, nebo možná lépe „fráze“ v textu musí být, jak to slyším já, jednolitá. Prostě jsou to zřejmě spíš básníci. Konec plkání... Jirko, tak tasemnicovitý dopis jsem už dlouho nepsal, ale dostal jsem se do „ajfru“, neboť se přiznávám, že mne ohlas v Porubě překvapil a tvé pochechtávání za mými zády, když jsem seděl na pódiu a hrál, a které jsem registroval, moc potěšilo. Já jsem prostě z těch, kteří vyrostli na HOUPAČCE. Chci tě jen požádat o jedno, a tebe vlastně ani nemusím, když budeš mít vůči mně cokoliv k povědění, pověz to ostře, medu kolem huby se bojím... xxx Jarek mi psal ručně, i texty; drobným, spořádaným písmem typu rozsypaný čaj. Co dopis, to datum, zpáteční adresa i příjmení. Že přitom ode mne očekává cosi srdečnějšího a v něm samotném zůstává podivná nejistota, jsem vyčetl mezi řádky. xxx ...zdravím tě a využívám toho, že jsem zas po dlouhé době sedl ke stroji a přepsal si své písničky, takže ti staré originály zasílám. Jsou to mé nové věci po folkovém kolotoči vzniklé, 6 vlastních a 4 překlady Okudžavů. Nelekej se, že tě budu zaplavovat co půl roku vším, co napíšu, ale když už mám mít nějaké duplikáty, tak to je věnuju Tobě. Takže ti snad nebudou vadit ty dírky po stranách, to jak byly listy v pořadači. S Okudžavou jsem už zřejmě skončil, protože co se mi líbilo, už jsem si s větším či menším úspěchem přeložil, ale může se stát, že mě to chytne zas. Jinak jsem tedy začal jezdit po klubech, nic moc, já nejsem ten průrazně manažérský typ, ale je to príma. xxx Česká publicistika líčí – i mým přičiněním – Jarkovu veřejnou premiéru na Folkovém kolotoči jako zrození hvězdy. Nebylo otcem té myšlenky mé přání? Listuju dnes tamním bulletinem: žádný muzikant se tehdy o Jarkovi nezmínil. Jak ale zapůsobil poslední srpnovou neděli na následném Moravském folkovém létu v Porubě, mi napsala učitelka zemědělského učiliště, tehdy ještě uctivě vykající: ...Už mockrát jsem Vám začala psát dopis.... Jeho výkon všechny v Porubě natolik oslnil, že když hned další den v pondělí měl své první životní samostatné vystoupení, bylo nutno koncert přemístit do velkého sálu... Nohavica všechny opět okouzlil a nic na tom neměnila skutečnost, že jeho samostatný recital trval téměř tři hodiny. Všichni jsme byli okouzleni jeho něžnými, průzračnými vlastními písničkami, ale také okudžavovskými písničkami, které prošly Nohavicovou duší a odrazily se jako zrcadlo do srdcí každého z nás... (IX/1982) Posluchačkám z prvních řad říkával Jarek mystické folkové ženy. Nemaje jich takový přebytek, úplně jsem jeho ironii nesdílel. Ostatně ze Zlaty Holušové, tuze podobné Ornelle Mutiové, se posléze stala spoluzakladatelka a dramaturgický mozek festivalu Colours Of Ostrava. xxx ...je zvláštní, že ti píšu vždycky jenom v uzlových okamžicích. Prvně, kdy jsem začínal a posílal ti texty a teď, kdy ti chci napsat, že už to spadlo. V pondělí si mne pozvali na agenturu, vytáhli jakousi kazetu mého koncertu ze září loňského roku (!), „vytahali mne za uši“ a oznámili, že se mnou přerušují spolupráci. Jedinou útěchou mělo být, že jen do konce roku, pak mám donést nový program a uvidí se. Tomu jejich „uvidí se“ moc nevěřím. Ale pravdou je, že informované prameny mi sdělily, že původně to mělo být úplně na furt. Nějaká Retychová z Krajského výboru mi klepala na rameno, že jsem talent, že už mne dlouho sleduje, ale trest je spravedlivý (mám takový pocit, že si přece jenom uvědomovali, jaké řeči z toho mezi lidmi vzniknou, a tak si nechali otevřená zadní vrátka); další, která tam byla za stranu, si mne dokonce po skončení pozvala soukromně do kanceláře a málem mi nekondolovala, že musí, že ona nic, že kdyby na ní...atd. No, šašci. Takže s veřejným vystupováním je na 200 dnů (jak jsem si spočetl) konec. Co bude pak, kdoví... Je prima, že v tom zlém je vlastně spousta dobrého. Výsledek, že budu doma je stejný, ale přesto to není stejné. Kdybych hrál od ledna, cítím, že by to prospělo, chci se zlepšit v kytaře, dopsat ten svůj román, zlepšit se v angličtině a hlavně – žít chvíli s rodinou. Však vzpomínáš na náš rozhovor u tebe doma. Nebyl jsem poslední dobou v pohodě. Já se totiž znám, když něco dělám, tak na doraz. Viděl jsi mne už někdy prohrát v hazardu honoráře za jedno odpoledne? Ale jen co jsem poznal ten pocit výhry i prohry, stačilo mi to... Mrzí mne Porta. Prý mne nakonec vybojovali, no a já tam stejně nepojedu. Teda oficiálně. O tom, mám-li tam přijet soukromně, pořád váhám. Slyším, jak se mne na každém rohu všichni vyptávají, co se mnou je a pak budou buď nadávat na ty nahoře, nebo soustrastně pokyvovat hlavou, nebo říkat: Jarku, já jsem ti říkal neblbni, drž se zpátky. Ale když já bych tam tak moc rád byl. Asi přijedu a budu se pohybovat nejdál od davů, jen mezi vámi nejbližšími, od koliby na koncert k jam-sessionu a zpět. Přesto chci napsat Honzovi Dobiášovi, nechce-li pomocníka do Portýra, i když, kdo ví, bude-li to žádoucí. (13.6.1984) xxx Milý Jarku, vlastně píšu, abych ti vynadal. Chtěl jsem to udělat poprvé, když si po srazu Jonášů nedojel do Bratislavy. (Merta dojel.) Teď mi jde o schůzku, kterou jsi minulý týden zasklil Ivan Rösslerovi a Michalu Konečnému. A samozřejmě ne jen o tohle. Soudím, že mám k takovému postoji a dopisu právo. Vždycky jsem se snažil tě chápat a téměř vždycky jsem se tě také zastal před kritiky tvých hráčských mravů. To nepovažuji za zásluhu, ale za svou povinnost vůči svému zdravému rozumu. Vážím si tě – i po této stránce – z mnoha důvodů. To jak důstojně vzdoruješ všem štvanicím, sleduji s obdivem. Hutka, Třešňák, ale vlastně i Kryl, Veit a jiní už v podobné situaci podlehli, ať si to dnes oni či národ vysvětlují jak chtějí. Ale chraň tě Pánbůh si tímhle omlouvat své lajdáctví, nevycválanost a manýry nervózní, zhýčkané subrety. Abychom si rozuměli: nedělej nic, do čeho se ti nechce! Nechtěl jsi se nakonec s žádným Rösslerem či Konečným scházet? Dobře. Ale měl jsi zavolat, jako každý normální člověk. Ta Bratislava byla ještě horší, pro to nemám slov. Buď si kup tři budíky najednou, nebo se nechávej budit. Nebo míň a jindy pij. Teď si říkáš, co že ti to píšu právě teď, když přece vím, že... Ale kdy je k takovému spláchnutí pravá chvíle? (24.6.1986) Dnešní dovětek: za Třešňákovo „podlehnutí“ se omlouvám, já nevěděl, že si o něj estébák zhasínal cigaretu. xxx Když jsme spolu ponocovali a pili, ráno se na mě Jarek škaredil, že brzo vstávám, čistím si zuby, kupuju si lístek do šaliny a vůbec že jsem divný folkař. Však mi už na fakultě říkali Pastor. Že mentoruju. Jestli opravdu někdo Jarkovi pomohl od pití, tak Karel Plíhal. Od kouření a jiných drsňáctví si Jarek pomohl hlavně sám. Já sklízel plody: řinuly se z něj věci, na které mezi námi předtím nepřišla řeč. Především opera. Čtyři brilantně přeložená libreta a naše radostné esemesky. Zvláště ty mozartovské. „Il mio tesoro hotovo. Mně z toho Octavia jebne. Cyp jak lampa.“ Ta postava je, napovídám, celá mátožná. Aby vůbec někdo ztrestal Giovanniho, radím, musel oživnout starý komtur. „Dík. To je klíč. Ottavio viník. Čau.“ A Ottavio, ne Octavio. „Jiří, v mém klavíráku, z kterého to dělám, vydání Schirmer, píšou Octavio. Američani pitomí. Koupil jsem si to v Metropolitní v NY. A to chtějí u nás stavět radary.“ Zaplať Pánbůh za operu. Hrdina i dezertér našli s Pastorem další společnou řeč. (Původní, nekrácená verze článku) Tři Jarkovy písně, které jsou pro mě nejvíc, mají společné to, že jsou nejvíc pro mě. Darmoděj. Napoprvé mě zaujalo, že se prostřednictvím postavy ze Šiktancovy sbírky Adam a Eva vůbec někdo v 80.letech veřejně hlásil k básníkovi, kterého normalizátoři odsunuli z knihoven. Postupně jsem pod romantickým krysařovským motivem objevoval nekonečně složitějšího „vagabunda osudů a lásek“. A co znamená „prodávat po domech jehly se slovníkem“? Doteď odpověď spíš jenom tuším a kroužím okolo ní stejně jako okolo toulavých komediantů obdařených i trestaných nohavicovským viděním, stejně jako kolem své vlastní spoluzodpovědnosti za rozebírání jejich písní. Košilka. Jedna z nejtrvalejších českých milostných. Pár tónů houslové předehry, mezihry a dohry, autorův hlas, svlečený ze všeho doprovodu, tichý sbor dvou kamarádů. Přiléhavost snivé melodie ke třem vzpomínkovým čtyřverším mě od začátku „Sundej si košilku lásko moje“ nenechávala na pochybách, že Nohavica kdesi vypátral neznámou národní. Až bohatě obrazný závěr „Červánky na nebi rudá krvi/Budeš má prvá a já tvůj prvý“ přece jen napověděl, že ke starší Panence od Roberta Křesťana dostal český folk novou píseň o nejmilostnější chvíli všech chvil. Mikymauz Jak si kdo mohl kdy myslet, že za nepřítomného Hutku coby rozezpívávače zapamatovatelných refrénů bude náhrada Nohavica? Při poslechu Mikymauze mám pokaždé pocit, jakoby ho psal člověk ještě zpocený po několikerém bezvýchodně propovídaném ránu či celé noci. Jako bych ho v jedné své dávné životní situaci mohl, kdybych to uměl, napsat i já. „opřený o kolena poslouchám tvoje slzy/na život už je pozdě a na smrt ještě brzy.“ Dno dlouholetého vztahu, jehož se takhle bolestivě dotkl i Karel Kryl ve svých Monolozích.