Havel důsledně měřený Havlem Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Knihy, Zdroj: Lidové noviny, Orientace, 14.12.2013 (Kniha roku) Vydáno dne 15. 12. 2013 (3046 přečtení) Už Sukova objemná knížka Labyrintem revoluce pro mě byla událostí. I po deseti letech ji považuju ze svého hlediska přímého účastníka v Koordinačním centru Občanského fóra nejen za nejdůvěryhodnější a nejpřehlednější ze známých pokusů o rozbor listopadového převratu, ale taky za pramen některých důležitých informací, které jsem do té doby neznal nebo jsem jim úplně nerozuměl, přestože jsem jim býval i fyzicky blízko. Svou novou, pro mě ještě čtivější a barvitější knihu, Politika jako absurdní drama – Václav Havel v letech 1975 – 1989, staví Suk jinak. Dodatečné přímé rozhovory tentokrát téměř nepoužívá. Ani výběrem psaných, dostupných dokumentů zásadně nerozmnožuje dosavadní havlovskou faktografii. Drobně a nepodstatně se dokonce i mýlí: prvním sídlem OF nebyla Laterna Magika nýbrž Galerie u Řečických a při demonstracích na Václavském náměstí nikdy nebylo 300 000 lidí, ale minimálně o 100 000 méně. Cena téhle knihy je ale v něčem jiném. Hned zkraje to autor sám ohlašuje: „Můj vztah k Havlovi je kladný, považuji ho za výjimečného muže, ale o to upřenější a kritičtější je můj přístup k jeho slovům a skutkům.“ Václava Havla měří jen a jen Václavem Havlem. Výsledek je překvapivý a nekompromisní. Trochu jako když Václav Černý ve druhém dílu svých Pamětí znovu přečetl tisíckrát vykládanou Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce; aniž by znal jiná fakta, vzájemnou konfrontací vybraných pasáží, tedy Fučíka s Fučíkem, ukázal, čeho si jiní nevšimli. Na rozdíl od nemalé části veřejnosti, která se nechává přes dvacet let dráždit smyšlenkami o předpřevratových dohodách Havla s komunisty, se Suk zaměřuje především na spory uvnitř Charty i jiné demokratické opozice. S Havlem se střetávají nejprotichůdnější osobnosti jako Rudolf Battěk, Ladislav Lis, Václav Benda, Ladislav Hejdánek, Petr Placák, Ludvík Vaculík nebo Emanuel Mandler. Některé ovlivňují změny v Havlově myšlení i chování. Havlovo někdejší prohlášení že politika je „terén, na který nikdy nevstoupí“, neobstojí pod kritikou Pavla Tigrida a Ivana Lampera. Místo, kdy oba zdůvodňují neudržitelnost Havlova sebevymezení jako nezávislého intelektuála, patří v knize k nejsilnějším. Naopak „špeky“ jako Havlův ironický telefonát s Tigridem z října 1986, zmiňuje Suk jen letmo. („Nestore, já vím, že vy byste byl lepším prezidentem než já, ale já myslím, že tím prezidentem budu já.“) Suk je ve snaze hodnotit čtrnáct vymezených opozičních roků jen Havlovou věrností vlastním předsevzetím důsledný. Proto je mi četba té knihy dobrodružnou cestou k vlastnímu názoru.