L.Dorůžka píše J.Černému (Dokumenty 11) Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: O kultuře a hudbě, Zdroj: Soukromá korespdence Vydáno dne 20. 12. 2013 (3287 přečtení) V pátek odpoledne 20.12.2013 jsem se vrátil smutný ze dvou pohřbů. Navazovaly těsně na sebe: sportovního novináře Františka Steinera a hudebního publicisty, překladatele a mého kamaráda Lubomíra Dorůžky. Doma jsem se pak začetl do nejdelšího dopisu , jaký mi Lubomír v poslední době poslal. Bylo to po smrti Josefa Škvoreckého, v době, kdy Zdena Škvorecká-Salivarová vzpomínala na nahrávky pražské evangelické skupiny Berani,. Jejich CD jí pak poslal Miloš Rejchrt. Ahoj Jirko, dostal jsem mail od Zdeny, který zněl vlastně už docela normálně: pozdrav a dotaz, jaxe nám s Ašou snáší stáří. Vypadalo to, že už je z nejhoršího venku a sama hledá nějaké pokračování styků. Zdá se však, že snad dosud nedostala Tvou zprávu o Beranech. Pokud můžeš, napiš jí něco, snad i cokoliv by mohlo být v tomto okamžiku docela záslužné. Její otázka na společné snášení stáří ovšem vyvolala taky osobní reakci. Mám dojem, že podobný stav mi není nikterak vzdálený. S Josefem jsme si vyměňovali pravidelné maily, kterým jsme říkali Zpráva o stavu Unie. Stále víc si uvědomuju, že tohle mi teď velice chybí. S ním z mého života odešel vlastě poslední bod, s nímž něco takového bylo možné. Nevím, jestli by Tě příliš nezatěžovalo kdybych něco podobného zkusil s Tebou. Před týdnem ve tři ráno jsme z porodnice dostali vzkaz, že máme druhé pravnouče, tentokrát od Davidovy sestry Lucie. Jmenuje se Ester a po Davidově Jonášovi je to asi další projev, jakým se naši prapotomci hlásí ke smíšenému původu své babičky se strany Petrovy manželky Jany. Ta se původním jménem jmenovala Pštrosová a se svým manželem strávila pěkných pár let v Terezíně, což jim potom taky o pěkných pár let zkrátilo jejich životní dráhu. Ve své autobiografii jsem to zaznamenal konstatováním, že já sám se židovským původem nemohu pyšnit. V dokumentech, které má maminka musela předkládat ke své registraci jako učitelka na měšťanské škole v Moravských Budějovicích, kde jejím kolegou byl její bývalý učitel Otakar Březina, jsem objevil kopie křestních listů, dokazujících nejméně přes dvě generace nazpět potvrzení jejího árijského původu. Tyhle věci jsou sice pro ty další generace stěží pochopitelné, ale něco z nich kdesi v podhoubí zřejmě přetrvává. Takže Ester, váhová rekordmanka (3:80 kg díky zpožděnému datu porodu) už asi nikdy nebude vědět, odkud vlastně dostala své jméno. Dnes ráno pro ni a pro Lucku Jana jela do porodnice. Ale malý skok docela jinam. Nevedu si pravidelný denník, ale na den svaté Anny, svátek mé maminky, jsem si roku 2009 do počítače poznamenal několik odstavců, které mi připadaly za hodné zaznamenání. Tady jsou: Z rodinného vyprávění vím, jak jsem se maminky v předškolním věku v Čáslavi nazlobil věčnými otázkami: "Mami, řekni mi, co mám dělat? Tak mi jen řekni, co mám dělat?" Hračky mi nějak nestačily, má fantasie - pokud si to mohu vyvolat, už v onom věku značně bujná - se přelévala do představ, které nebylo možné uskutečnit. Výsledek pak ústil do bezbřehého zatěžování maminky, té spolehlivé studnice vědomostí, stále opakovanou otázkou. Čas si za to vybral svou daň. Po přesídlení do Prahy na podzim 1934 už mě v novém školním prostředí takové problémy netrápily. A k nejčastějším povzdechům, jimiž jsem si pak od gymnázia ulevoval ve svých samomluvách (nejprve jen v myšlenkách, ale s narůstajícím věkem i polo- nebo plnohlasně, když jsem měl pocit, že se slyším jen sám) teď patřilo: "Kdybych měl jen trošku času!" nebo: "Já toho mám až nad hlavu!" A teď jsem najednou zase zpátky. Své rozhlasové programy jsem při své pětaosmdesátce omezil na dvě půlhodinky do měsíce. Na další knížku už se neodvažuju pomyslet: chybí mi k tomu soustavnější kontakt se současností. Takže žiju vlastně jen recenzemi nových CD pro MFD a nějakou občasnou historizující vzpomínkou, kterou si objedná Harmonie. Sám nikomu nic nenabízím: nedovedu si představit, kdo by o něco, co by mě bavilo, mohl mít zájem. Takže se tu zase vynořuje ta obsedantní otázka z dětství: co mám vlastně dělat? Odpověď zčásti nahrazují naše odcházející fyzické schopnosti. Hranice Ašina pohybu a chůze se viditelně stěsnávají. Její pracovní a životní náplní byla zahrádka. Tu už zdaleka nedokáže zvládnout a pochopitelně, způsob jakým se o to pokouší další generace, ji zdaleka nemůže uspokojit. Takže se snažím plnit funkci "muže v domácnosti". Opravdu mě těší, když podle jejích instrukcí můžu poopravit to, co ji na zahrádce nejvíc popuzuje. Pravidelné vaření je už nad její síly, podle společného výběru objednáváme z výběru nejbližší restaurace, která z celkem slušně širokého výběru rozváží obědy. Aša k tomu přidělá nějaký salát nebo šťávu a jedna jejich porce pro jednoho nám většinou postačí na dva obědy a večeře pro nás oba. Před třemi lety pro nás skončily pohybové dovolené: dosti slušné šlapací výlety v Alpách nebo v Tatrách a plavací odpočinky někde na Kypru nebo v Karibiku. Toho jsme si užili habaděj a Aša tráví svůj čas vzpomínkami, jaxe jmenovalo to nebo ono místo, které se jí právě vybaví v paměti. Tohle upjetí na jediného nejbližšího partnera je docela příjemné i ve spojení s tím, že společného času nám už moc nezbývá a s přáním, aby ten odchod byl, pokud možno, společný nebo aspoň velmi blízký: moc nerad bych tu nechal Ašu bez sebe. Jenže přitom mi pořád chybí kontakt na svět a oblast zájmů, kterou se mnou Aša nikdy nesdílela. Proto ta prázdnota po odchodu Josefa, který nás znal oba. Tak promiň, co jsem všechno na Tebe vylil. A pokud budeš mít čas a chuť, budu rád, když se ozveš. Lubomír (09.08.2012)