Rossiniho staccatová smršť Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební recenze, Zdroj: Hospodářské noviny 05.12.2014 Vydáno dne 12. 05. 2014 (2375 přečtení) Muzikologové, kteří po generace opakovali, že kromě Lazebníka sevillského a Viléma Tella jsou ostatní opery Gioacchina Rossiniho neživotné, by se divili. Newyorská Metropolitní opera si vybrala jeho Popelku na závěr přímých přenosů této sezóny, už po druhé v pouhých pěti letech! Dokonce ve stejné inscenaci a se třemi z tehdejších sólistů. Právě mezi těmito zápornými postavami známé pohádky to v sobotu také v českých kinech tempově i rytmicky, zvukově i herecky, vřelo nejsilněji. Otec dvou zlých dcer a Popelčin otčím se v podání Alessandra Corbelliho vyskotačil i ve staccatových jazykolamech. Jinak totiž rychlost, určená šéfdirigentem Fabiem Luisim, okouzlovala hravostí, ale ne vždy – zejména v ansámblech – také přesností. Corbelliho zjev, basbaryton i tanečnost bezděčně připomínaly dávného Karla Bermana coby Bartola v Lazebníkovi sevillském. Režisér Cesare Lievi vymyslel vdavekchtivým sestrám kromě podtrhnutých židlí i lepší nápady, ale opravdu hvězdnou komikou, ještě průkaznější než v květnu 2009, vynikala australská sopranistka Rachelle Durkinová, pro kamerové detaily zrozená. Charakterově méně vděčné, zato největší role těch „hodných“ opět připadly slavným jménům. Prince nakonec přece jen podle programu zpíval peruánský koloraturní tenorista Juan Diego Flórez. Po nedávné indispozici ani stopy! Přichystaný náhradník Javier Camarena nám tak svůj výkon i s vysokým d zanechal jen na internetu. Flórez zvládl roli i světovou slávu. Když už potlesk po árii zkraje druhého jednání nebral konce, jen na okamžik se vrátil a uklonil. Úlohu Popelčina nápadníka mu usnadnila Joyce DiDonatová v titulní roli. Sama se přitom musela v posluchačské paměti vyrovnat s lotyšskou mezzosopranistkou Elinou Garančou. Na své straně měla zaslouženou přízeň domácího publika a schopnost postavit výrazovou prostotu a vřelost i nad samozřejmou belcantovou techniku. Počínajíc úvodní písničkou o hodném králi vyjádřila z Rossiniho charakteristiky dívčí upřímnosti a dobroty možná víc, než by obdivovatel skladatelovy efektní, nicméně občas i řemeslně obměňované virtuozity očekával. Jak se jí hlas trochu protmavil, je barevně ještě zajímavější. Zatímco Luca Pisaroni se do role princova rádce spíš než zvukovou elegancí otiskl navlečenými andělskými křídly (jakýsi deux ex-machina), další barytonista, Pietro Spagnoli, coby princův sluha přesvědčil svou zpěvní i pohybovou komediálností, že debut v Metropolitní opeře nemusí být ani v padesátce „pozdní.“