Kde se Eric Clapton učil stručnosti Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební recenze, Zdroj: Hospodářské noviny 08.19.2014 Vydáno dne 19. 08. 2014 (2571 přečtení) Albové poděkování J.J.Calovi, „rokenrolovému Clintu Eastwoodovi“, obdivovanému i Neilem Youngem a Markem Knopflerem „Když můžu hrát jeden akord místo dvou, udělám to,“ říkával oklahomský písničkář J.J.Cale. Obdobně střídmá, zvukově strohá a zdánlivě jednoduchá byla celá jeho kytarová hra, kterou od něj pochytili hlavně Eric Clapton a Mark Knofler. Tomu stylu se někdy říkává Tulsa sound a v souvislosti padají jména Calova krajana Leona Russella i dalších oklahomských hudebníků. Většinou to v očích veřejnosti dotáhli mnohem dál než J.J.Cale a přesto právě jemu nyní Clapton věnoval celé album nazvané The Breeze: Poděkování J.J.Calovi. Kdyby totiž vedle autorských práv existovala i práva vystihující stylovou původnost, býval by John Weldon Cale dolarovým milionářem a nemusel si upravovat jméno, aby si ho nepletli s Johnem Calem ze skupiny Velvet Underground. Co na tom, že neznal noty a tvrdil, že své skladby musí přizpůsobit svému hlasu a ten prý má rozsah asi dva tóny. HRDINOU I PRO HVĚZDY Z české rockové elity se k J.J.Calovi hlásil jen Petr Kalandra; na své první sólové album od něj v roce 1993 nazpíval After Midnight a Cocaine. Kanaďan Neil Young považuje Cala vedle Jimiho Hendrixe za nejlepšího elektrického kytaristu, jakého kdy slyšel. „Když se můj styl utvářel,“ vzpomíná Mark Knopfler na začátky skupiny Dire Straits, „samozřejmě jsem hodně poslouchal Cala. Pro mě byl úžasně zvláštní.“ A když Cale loni v pětasedmdesáti zemřel, Eric Clapton nad jeho rakví řekl, že měl v životě dva hrdiny: Roberta Johnsona a J.J.Cala. Clapton jim oběma vzdal posmrtnou poctu alby jejich písní. Ale zatímco mississippský bluesman Johnson zemřel před 76 lety a jeho skladby už před Claptonem nahrál ledaskdo včetně Rolling Stones, na potkávání s živým Calem měl Clapton více než čtyři desetiletí. Tak dospěl se svými „přáteli“ až k letošnímu výběru The Breeze, Poděkování J.J.Calovi. Začalo to pradávno, písničkou After Midnight. V Calově vlastním podání zůstávala nepovšimnuta, dokud z ní Clapton v roce 1970 neudělal první singlový hit své sólové kariéry. To se opakovalo v roce 1977 i s dalším Calovým blues, Cocaine. Díky autorským honorářům z Claptonových nahrávek mohl Cale, dosud spíš námezdný muzikant, v klidu zaplatit nájem a dokonce v roce 1972 natočit svůj albový debut Naturally. Vstupní skladbu Call Me The Breeze přejala a rozjela jako jižanský rock skupina Lynyrd Skynyrd. Úplně jinak ji svým zrnitým basem protemnil „muž v černém“, Johnny Cash. Claptonův příklad přitáhl ke Calovým písničkám další pestrou směsici jakou představovali Jerry Garcia, Bobby Bare, Dr. Hook, Kansas, Waylon Jennings,Chet Atkins, Deep Purple, Bryan Ferry, Herbie Mann, The Band, Captain Beefheart nebo Santana. ZPĚVÁCI Z JEDNÉ ŠKOLY? Navzdory znamenité autorské pověsti J.J.Cale nikdy moc nekoncertoval. Zhruba třicetkrát do roka. Přitažlivost šlachovitého drsňáka mu přitom nechyběla; londýnský kritik Maxe Bell v něm viděl rokenrolového Clinta Eastwooda. Ale jakoby mu na slávě ani nezáleželo. Odmítnul i nabídku francouzského rockera Eddyho Mitchela na společné tři týdny v pařížské Olympii, šestkrát do týdne a o víkendu dvakrát: „Strašně moc práce.“ Nikdy ani neprodával moc desek. Kousavě ocenil, že jeho písničky mu víc vydělávají na deskách známějších zpěváků. Věděl, že za trofej Grammy, udělenou v roce 2007 jeho společnému albu s Claptonem, The Road To Escondido, by si nekoupil ani kytaru. Kdo jiný měl po Calově odchodu vybrat a nahrát album jeho písní než právě Eric Clapton? Jako kytarista, autor i zpěvák se od něj naučil nejvíc. Vpodstatě se přeučil z instrumentálního virtuóza (z éry Johna Mayalla, Cream a Blind Faith) na písničkáře. Calově směsi blues, rocku, country a swingu rozumí nejlíp. Přesto požádal o souhlas a pomoc i Calovu vdovu Christine Lakelandovou. Díky ní jsou mezi šestnácti Calovými písněmi na CD The Breeze i tři, které nikdy předtím nevyšly. Od obalu s Calovým portrétem a úvodní odpichovky Call Me The Breeze až po závěrečnou Crying Eyes s náznakem Christinina hlasu dýchá z celého alba skutečné poděkování, nikoli salónní pocta. I když Clapton tu sólově zpívá jen třikrát, pokaždé stylově věrně, střídmostí oplývají i další „přátelé“. Jako kdyby chodili do jedné školy. Kdo zpívá. ten se většinou i doprovází na kytaru. Celkem se na albu podílí tucet kytaristů, ale jediný Clapton na všech nahrávkách. Od hlasového souhvězdí Tom Petty, Mark Knopfler, John Mayer, a Don White se okamžitou rozpoznatelností liší jen Willie Nelson. Proto písnička Starbound ční i nad slavnou Cajun Moon nebo Magnolii. J.J.Cale kdysi prohlásil: „Vždycky se snažím posunout se jinam, ale nakonec moje desky pokaždé znějí stejně.“ Claptonovi dokonalí hráči v čele s baskytaristou Nathanem Eastem a bubeníkem Jimem Keltnerem se rovnou snažili znít jako Calovy desky: ani nota navíc. Kde se jim to úplně „nepovedlo“, tam se coby pěkná náhrada ozve i jejich osobitost. Jiří Černý Eric Clapton & Friends: The Breeze, An Appreciation Of JJ Cale Surfdog Records/Polydor 2014