Jak by se Netrebková líbila Verdimu? Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj: Hospodářské noviny 10.13.2014 Vydáno dne 17. 10. 2014 (1882 přečtení) Čas, dokonce i ten operní, je běžec s dlouhým krokem. Před dvanácti lety zpívala poprvé v newyorské Metropolitní opeře Anna Netrebková a pražské Národní divadlo tehdy nově nastudovalo ve „zpravodajské“ Morávkově režii Verdiho Macbetha. Pět let poté jsme Netrebkovou viděli hned v úvodním přímém přenosu z MET do českých kin (Romeo et Juliette) a už za měsíc (12.1.2008) jsme mohli pražského Macbetha porovnat s newyorským. Minulou sobotu začala MET další sezónu přímých přenosů stejnou inscenací. Zdánlivě stejným Macbethem. V režii Adriana Nobla a na scéně Marka Thompsona se ale představilo úplně nové obsazení. Ne tedy jenom Anna Netrebková jako Lady Macbeth, třebaže k ní se už měsíce předtím upínala téměř veškerá pozornost operních kritiků. Netrebková už v předchozích devíti přenosech dokázala najít pro každou roli od Popelky až po Donu Annu strhující pěvecký i herecký výraz. Jenomže Verdi ve svém často citovaném dopise chtěl, aby vraždící Lady Macbeth „byla pokřivená a šeredná...měla naturální příšerný dutý hlas...“. Platinová Netrebková – naprostý opak své scénické předchůdkyně Marii Guleginové – je velkofilmově krásná. Zpívá dokonale, jak se sluší na Marii Callasovou 21.století. Pokud Callasovou úplně nedosahuje v dynamice, nabízí zase svůj mrazivý, promyšlený chlad. Proměna k závěrečnému šílenství je pak hluboká, prostá vnějškové teatrálnosti. Potlesky po sólech, někdy až půlminutové, patřily skutečnému umění. Neboť hity jako takové v Macbethovi nejsou. Pro titulní roli by se v MET našlo uchazečů mnoho, srbský barytonista Željko Lučič však suverénně dal na všechny zapomenout. Oproti svému loňskému Rigolettovi zní tmavěji a našel se i v inspirativní herecké přizpůsobivosti. Nejen s Netrebkovou, ale i s hlavními mužskými partnery. Maltský tenorista Joseph Calleja už ničím nepřipomíná váhavého mladíka, jehož kdysi pro Českou televizi zpovídal Jan Králík. Takovému Macduffovi lze i jevištně věřit, že Macbetha nakonec zabije. (I když jen v režijním náznaku.) Vavřín verdiovské zvukové krásy by měl dostal německý basista René Pape v roli Banka. Jeho árie i duet s Macbethem byly operním svátkem. V trojici shakespearovských témat zhudebněných Verdim působí Macbeth místy nevyrovnaně. Nejen proto, že byl první; Otello a Falstaff přišli až o čtyřicet let později. Verdi tušil, oč půjde a jak to budě těžké. „Tato tragédie je jedním z největších výtvorů člověka... Jestliže z toho nemůžeme udělat něco velkého, ať se pokusíme z toho udělat něco výjimečného,“ psal libretistovi Piavemu. Silná, překvapivá a ničím předem nesignalizovaná místa napsal především orchestru. A ovšem i ansámblům a sborům. Jestliže ty mužské v lecčem předjímají zámecké scény z Rigoletta, pak čarodějnické svou rytmickou originalitou vyjadřující podivínství a záhady znějí u Verdiho jako novum. Vyznění Macbetha by asi prospělo zkrátit a odpatetizovat hudebně nezajímavý závěr opery, ale neraďme po dvou stech letech. Na dirigenta Fabia Luisiho zbývá jediná věta: měl vedle orchestru v ruce celý večer a líp zpěvákům už vyhovět snad ani nemohl.