Mozartova newyorská hitparáda radosti

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj: Hospodářské noviny 10.20.2014
Vydáno dne 20. 10. 2014 (1706 přečtení)




Žádná opera tak neoplývá nezapomenutelnými melodiemi jako Figarova svatba. Nebýt však Mozartovy geniality, příběh nekonečných intrik a pravdě nepodobných záměn takřka všech postav by se - při vší úctě k libretistovi Lorenzovi da Pontemu - místy vlekl. Nebylo by to na operních jevištích prvně.

Že nové nastudování Figarovy svatby v newyorské Metropolitní opeře (MET) letí a bláznivý den je napínavý od předehry (už s hereckými akcemi) až po happy end s dvojitou svatbou, na tom má hlavní podíl britský režisér Richard Eyre. Stejně jako ve svých předchozích režiích přímých přenosů (Carmen, Werther), i minulou sobotu se zcela svěřil duchu hudby. Ani v časovém posunu do Sevilly dvacátého století nebylo díky souznění s Robem Howellem (kostýmy a výprava) nic rušivého. I čača, náznakově zatančená Figarem a Zuzankou, mozartovské hybnosti slušela.
Německá sopranistka Marlis Petersonová (v přenosech z MET i Ofélie v Thomasově Hamletovi) tak zúročila svou dávnou průpravu v jazzovém tanci a vůbec byla Zuzankou k pohledání; žádnou rokokovou dívenkou, ale sebevědomou, chytrou a živočišnou ženskou, osou celé komedie. Nejvíc jiskřilo v jejích scénách s nenechavým hrabětem. Švédský barytonista Peter Mattei přesvědčivě herecky i pěvecky balancoval mezi vrchnostenstvím a náruživostí. Oba pěli dokonale, jako všichni ostatní včetně menší role Bartola. Však taky John del Carlo jindy zpívá i titulní roli Dona Pasquala.
Jak už to na světových scénách bývá, záskoky za nemocnou hvězdu objevují hvězdu novou. Hraběnku měla zpívat proslulá sopranistka Marina Poplavská; pro mladou Američanku Amandu Majeski to byl v MET debut. I když svou vysokou postavou zkraje působila až sošně, postupně víc upoutala zvukovou vznešeností, silou a suverenitou.
Jediná mezzosopranistka večera Isabel Leonardová v kalhotkové roli Cherubína ještě znásobila všechny podoby své komediálnosti, jakými posloužila Mozartově hudbě už v Cosi fan tutte coby Dorabella. Její kukuč blýská od jedné partnerky ke druhé, někdy na samé hraně exhibicionismu. V očekávání její Rosiny v Lazebníku sevillském to ale může být spíš příslib než obava.
Uprostřed takového obsazení si nemohl být svým úspěchem předem jistý ani ruský basbarytonista, baškirský rodák Ildar Abdrazakov. Jiné opeře v MET, knížeti Igorovi, sice teď vládne doslova knížecím hlasem, hebkým a podmanivým, ale mozartovské Figarovy popěvky jsou jiná káva. Imponoval především tónovou jistotou, jakoby i vyšší polohy byly pro něj radostí. Sypal je z rukávu. Stejně si věřil i herecky. Proto se dokázal prokoketovat i v soubojích s rozenými pábitelkami.
Nestárnoucí James Levine dirigoval sólisty, sbory a hlavně tradičně skvělý orchestr po svém zvyku: bez rozevlátých gest, s nejúspornější mimikou. Kde jiní mávají jak strážník na křižovatce, Levine mírně zvedá obočí. V jeho podání má každá hudební fráze svou barvu a náladu. U tak originálního skladatele, jakým byl Mozart, který se takřka nikdy neopakoval, je Levinova interpretační věrnost a přesnost bonusem zvláště pro posluchače, kteří ještě víc než hlasy poslouchají nástroje.