Polsko-slovenský tandem přinesl duši do MET Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj: Hospodářské noviny 16.02.2015 Vydáno dne 16. 02. 2015 (1963 přečtení) Ne zcela vyprodané hlediště newyorské Metropolitní opery mohlo v sobotu signalizovat, že spojení hudby Petra Iljiče Čajkovského a Bély Bartóka aktovkami Jolanta a Modrovousův hrad není šťastný dramaturgický tah. Spíš se ale publikum spletlo. V "přenosové éře" totiž šlo o přelomovou událost. Nikoli kvůli sopranistce Anně Netrebkové. I když právě ona je od přenosů do kin neodmyslitelná už od toho prvního v roce 2007 a pro titulní roli slepé královské dcery Jolanty si neomylně našla snivý, okouzleně dívčí výraz, úchvatný pěvecky i herecky. Rozhodující nebyl ani svrchovaný dirigent Valerij Gergijev, jehož světová pověst ještě převyšuje Netrebkovou. Duši vdechli oběma operám především inscenátorští debutanti v Met: režisér Polské národní opery Mariusz Treliński a jeho dlouholetý slovenský scénograf Boris Kudlička, mimochodem generální komisař Pražského Quadriennale 2011. Původně pohádkové náměty Hanse Christiana Andersena, respektive Charlese Perraulta oprostili od naivity, strašidelností a vůbec černobílého nazírání. Nedrželi se ustálených představ, co je les, co zámek, co Modrovousova mučírna. Naslouchali hudbě. Snadnější to měli s hudbou Bartókovou, svobodnou, nezávislou na všech pravidlech, komponovanou od myšlenky k myšlence, od slova ke slovu. Scénické proměny se zdály spíš jen tušené, divák nestrhnul oči od basisty Michaila Petrenka jako impozantního Modrovouse (návštěvníci přenosů ho poznali už jako Galického v Knížeti Igorovi) a berlínské sopranistky Nadji Michaelové, poslední Modrovousovy ženy, už od pohledu cukr i sůl. Vnímaví posluchači si při jejich opakovaných otázkách a odpovědích prožívali svá skutečná i nepřiznaná dramata. Čajkovského hudební výpověď je určitější, v nejlepším slova smyslu ruská: hluboká, protrpěná. Ve scéně Jolanty a jejího ženicha Vaudémonta, kde skladatel použil hlavního tématu své 5. symfonie e moll, je těžko inscenovat zcela volně. I tenor Piotra Beczały, v tomto lyrickém žánru dokonalý, se drží pojetí, jaké bychom v takových pasážích Čajkovského očekávali. Náznak čtyřbokého lesního zámku, umístěného na točně, skýtá dostatek prostoru hudebnímu romantismu i postavám příběhu. Z některých režie dostala i na malé ploše velký účin; především ze tří chův, ale i z maurského lékaře a vévody Roberta (znamenitého barytonisty Alexeje Markova). Slavné árii krále Reného nabídnul Ilja Bannik pevný, zrnitý bas, jímž zastínil i prkenné herectví. Pokud bychom použili metr běžný při přenosech z Met, byly by to samé ódy na výjimečné hlasy. Zvláště ty z Ruska a okolí. Právem zaplavují světové operní domy jako ruští hokejisté kanadskou ligu. Propásli bychom však příležitost vyzdvihnout naprosto celistvé a originální spojení hudby a režijní, scénografické, ale i kostýmové a světelné nápaditosti. S videoprojekcí se, pravda, pracuje v dnešní opeře běžně, ale ne tak fantasticky, jako to předvedl polsko-slovenský tandem Treliński-Kudlička. Kéž by podobných debutantů bylo v Met víc.