Hudba pro mou radost Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební nahrávky, Zdroj: Vital, časopis pro seniory, 1/2015 Vydáno dne 11. 08. 2015 (1807 přečtení) (Díl 1: Mezi Amerikou, Valašskem, Slovenskem, Irskem a Islandem) - Hudba pro radost – ten rozhlasový pořad jsem poslouchal od svých dvanácti do čtrnácti let. Vymyslel si ho a uváděl Vladimír Dvořák. Aby byl pojmenování svého týdeníku věrný, musel se pokoušet trefit do gusta většiny posluchačů. Něčím takovým jsem se jako hudební publicista nikdy moc nezdržoval. A jak vidno z onoho jediného zájmena přivlastňovacího, které jsem vpašoval do dávného Dvořákova titulu, i teď využiju redakční nabídku doslova: „abyste čtenáře seznamoval s tím, co Vás v hudbě zaujalo.“ Z kompaktních disků mě vytrvale těší Vítr, ocenění J.J.Cala (THE BREEZE, AN APPRECIATION OF J.J.CALE). Ze známých i dříve nenahraných písniček oklahomského rockera sestavil celé album ERIC CLAPTON a nahrál je i nazpíval s anglickými i americkými přáteli. U nás některé Calovy skladby popularizoval alespoň Petr Kalandra. I on se držel návodu, který u předloni zemřelého autora, kytaristy a zpěváka nejvíc oceňují Clapton a Mark Knopfler: Když můžeš místo tří not zahrát jednu, udělej to. Tak si na albu vedou i Tom Petty, Willie Nelson a další. I kdyby k nám ze Slovenska nedozněly jiné novinky než MORUŠA ČIERNA od JANY KIRSCHNER a BANSKÁ BYSTRICA od bratislavského tria KORBEN DALLAS, stačily by, aby člověk špicoval uši. Jana Kirschner se nespoléhá na výbornou pověst, suverénní frázování ani tmavé fluidum. Nikomu se nepodobá a se svým anglickým partnerem si umí napsat žánrově nejrozličnější skladby. Korben Dallas jdou ve stopách nezapomenutelného krajana Deža Ursinyho. Zejména Juraj Benetin je v trojjediné ursinyovské pozici zpěváka, kytaristy a skladatele uhrančivou osobností s vnitřním žárem. Ne náhodou si Kirschner a Korben Dallas příležitostně pomáhají. Do neběžného folku skupiny BONSAI, ani popěvkovitého, ani filozofujícího, jsem se časech plzeňských Port nestačil pořádně zaposlouchat. O to větší radost mám z výběrového dvojkompaktu HISTORKA, NAHRÁVKY Z LET 1982 - 1998. Co novinář a kontrabasista Tomáš Hrubý vybral, sestavil a komentuje, je čirá hudba, žádné táborákové dojmy. A vůbec už ne truchlivé prodlévání v nemilosrdně krátkých životopisech dvou nejdůležitějších z Bonsaie, Františka Stralczynského (1961 – 1998) a Tomáše Poláčka (1960 – 2000). Tak celistvé, barvité a chápavé ohlédnutí za minulostí je u nás výjimečné. Chválit další počinek dublinské skupiny U 2, SONGS OF INNOCENCE (PÍSNĚ NEVINNOSTI), je nošením dříví do lesa. Ale která ze světových legend hraje 37 roků v neměnné sestavě, s neutuchajícím koncertním elánem a hlavně s neotřelými autorskými nápady? Čímž nenarážím na dožívající Pink Floyd, ale hlavně na Rolling Stones. Sedmadvacetiletá zpěvačka, klavíristka, skladatelka a textařka MARKÉTA IRGLOVÁ víc a víc dokazuje, že talent se nemusí upínat k „rodné hroudě“, byť to byla ta požehnaná valašská. Za posledních devět let Markéta žila v Irsku, Americe a na Islandu. Zprvu účinkovala s Glenem Hansardem, potom v národnostně pestrých sestavách. Dnes na jejím novém, druhém studiovém albu MUNA (ROZPOMÍNÁNÍ) převládají Islanďané v čele s producentem a otcem její dcery Sturlou Dórissonem. S výjimkou jedné si Markéta všechny písničky napsala sam. Jew to její nejvýraznější projekt. Neměřím ho ovšem Oskarem za písničku k filmu Once ani nejrůznějšími poctami pro stejnojmenný broadwayský muzikál. Původně tenký středoškolský hlásek z Valašského Meziříčí zní dnes plně jako kdysi Joni Mitchellová nebo současné písničkářky Björk či Kate Bushová. Kvůli Markétě Irglové rád brávám do rukou i anglický slovník. K docenění jejích textů nestačí neustále užívané charakteristiky (něha, pokora) ani křesťanské nasměrování. Autorčiny zpovědi jsou osobitější, plné otazníků. Stává se vykladačkou svého života a posluchače tak bezděčně nutí vnímat zároveň krásu i nejistotu.