Drásavou Lulu umocnil Radokův princip Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj: Hospodářské noviny 22.11.2015 Vydáno dne 23. 11. 2015 (1150 přečtení) Ani ten, kdo nedá za pravdu těm kritikům, kteří považují Lulu za nejlepší operu 20.století, asi nepopře, že mu její sobotní přímý přenos z Metropolitní opery vyrážel dech. Jestliže nás Alban Berg, rakouský skladatel i libretista z vídeňské dodekafonické školy Arnolda Schönberg, ještě osmdesát let po smrti šokuje dramatem, které nestačil úplně dokončit, musejí se nato m podílet i současní inscenátoři a interpreti. Není možné spustit oči z Merlis Petersonové v titulní roli. Dlouhonohá polosvlečená Lulu takřka nesejde z jeviště a od začátku se prodává všem mužům, které potká. Jak dokáže německá koloraturní sopranistka, která už v přenosech z MET zářila jako Zuzanka ve Figarově svatbě a Ofélie v Thomasově Hamletovi, budit zdání, že Lulu byla napsaná jen pro ni? Je nabitá studeným, záhadným a neodolatelným sexem. Za posledních osmnáct roků dělala Lulu v deseti inscenacích a newyorskou prohlašuje za neodvolatelně poslední. Prý jí ta role už leze pod kůží. Jak tomu nevěřit? Svrchovaně stylový zpěv i recitativy jsou podobně samozřejmé i pro všechny ostatní role. Především Lulina lesbická obdivovatelka hraběnka Geschwitzová v podání americké mezzosopranistky Susan Grahamové (mj. předtím Gluckova Ifigénie, Markétka v Berliozově Faustově prokletí a Oktavián v Růžovém kavalírovi) naznačuje, co všechno musí sólistka v MET ovládat. Nakolik Berg osloví ty našince, jimž dosud mnoho neříká ani do očí bijící světová janáčkománie, toť otázka. V čerstvé paměti ještě máme inscenaci první Bergovy opery Wozzeck v pražském Národním divadle. Režisér David Radok tehdy vzkřísil důvěru nejen ve skladatele vídeňské školy, ale vůbec v současnou operu. Jihoafrický režisér William Kentridge, známý třeba i z diskusí pražské Arše, vytasil v zápase o ještě náročnější Lulu své osvědčené zbraně: animovaný film, karikatury, perokresby, útržky z novin, to vše s neustálou pomocí českého „vynálezu“, Laterny Magiky, kterou před šedesáti povýšil Radokův otec Alfred na jevištní princip. V přímých přenosech zatím pamatujeme jedinou inscenaci tak skrz naskrz propojenou zvukově i obrazově: Šostakovičovu operu Nos. Jak jinak – taky dílo Kentridge a všech jeho spolupracovníků včetně spolurežiséra (Luc de Wit), autorky projekce Catherine Meyburghová, scénografky Sabine Theunissenové a kostymérky Grety Goirisové. Aneb šťastný a v umění dost vzácný příklad, kdy silného jedince ještě umocňuje silný kolektiv.