Richards, Hansard, Gilmour, Bulis ani Harries nezklamali Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební nahrávky, Zdroj: Vital, č.4/2015 Vydáno dne 10. 12. 2015 (1580 přečtení) (Hudba pro mou radost, díl 4) Když se kytarista, autor i zpěvák KEITH RICHARDS rozpovídá, má o čem. Poznal jsem to po sametovém převratu, před prvním pražském koncertem skupiny Rolling Stones. V Havlově oblíbené hospodě Na Rybárně se taky svěřil, jak se při zkouškách všichni těší, až Brenda – aneb Mick Jagger, jeho spoluautor a rocková zpěvácká superstar – odejde a oni si konečně po chuti zahrají blues. Na svých sólových albových odbočkách se o to pokusil dvakrát, naposled před bezmála čtvrtstoletím. Teď se napotřetí trefil nejlíp. V CROSSEYED HEART (Zmatené srdce) se vložil za vydatné spoluautorské i bubenické pomoci Steva Jordana do akustického blues, country blues, rokenrolu, reggae music a dokonce i do amerického folku v Leadbellyho nesmrtelné Goodnight Irene, u nás proslavené Spirituál kvintetem. Richardse nic nehonilo, sláva ani čas; prostě když byl v New Yorku, zajel do studia a sám něco natočil. Ostatní nahráli své party, když měli čas – a nebo třeba i za oceánem v jiných studiích. Tak se na album dostali podstatní stylotvorní spoluhráči, kytarista Waddy Wachtel a klávesista Ivan Neville, ale třeba i zpěvačka Norah Jonesová. Album je čirá bluesová bezprostřednost a důvěryhodnost. O poctu dosud nejlepšího letošního studiového projektu se vedle Richardse pomyslně dělí i pětačtyřicetiletý Dubliňan GLEN HANSARD. V Česku jsme ho nejdřív poznali před patnácti lety s jeho skupinou Frames, pak stále častěji i jako kytarového barda, hlavně na Valašsku a na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Oproti sólovému debutu Rhythm And Repose z února 2012 je Hansardův druhý počin DIDN´T HE RAMBLE (Toulá se sem a tam) zvukově i žánrově pestřejší. Nečekaný, přitom výrazově vypjatý je jeho návrat k soulu v písní Her Mercy, tedy ke stylu, se kterým se vpodstatě rozloučil ve filmu The Commitments v roce 1991. Připočteme-li i jeho výkon na letošním albu domovské skupiny Frames, Longitude, Glen Hansard mě znovu utvrzuje ve víře, že od nenadálé smrti Američana Jeffa Buckleyho v roce 1997 svět lepšího rockového zpěváka nemá. I když tomu vůbec neodpovídá jeho skromnost a ochota rozdávat se ze všech sil, i v hlubokých nocích na moravských náměstích. Loňským albem The Endless River fenomenální anglická skupina Pink Floyd nejen uctila památku svého klávesisty Ricka Wrighta, ale patrně ukončila po padesáti letech i jakoukoli činnost. Obdivovatelé jejího artrocku asi tím spíš čekají alespoň na sólové projekty posledního floydovského vedoucího, kytaristy DAVIDA GILMOURA. Pakliže jeho nové album RATTLE THAT LOCK (Znič ten zámek) nepřekvapuje novějším zvukem, než jaký známe z předchozích tří, rozhodně nestrádá lyrickou kytarovou zpěvností ani melodickou nápaditostí, Gilmourovými charakteristickými přednostmi. Stopami předchozího On An Island se ubírá i pět textů jeho ženy Polly Samsonové, citlivé spoluproducentství Phila Manzanery a v písni A Boat Lies Waiting sázka na krásné hlasy Davida Crosbyho a Grahama Nashe, půlky čtveřice CSNY. Ne každá z deseti skladeb má sílu Today, ale všechny hladí po duši. „Neodcházej, neodcházej a půjdeš-li, už se nevracej,“ zhudebnil text Hrabalova přítele Karla Maryska a zpíval Jiří Bulis, dosud poslední z romantických proklatců, kteří prošli českým hudebním divadlem. Muž výšky i dobrotivosti Dona Quijota, skladatelského talentu měřitelného jen Šlitrem nebo Skoumalem, a romanciérského hlasu, jemuž výslovnostní vady přidávaly na podivínství. Bez Bulise by byly jiné i filmy a divadla s Bolkem Polívkou a nebylo by noční zpívání v divadelních zákulisích. Chomutovský rodák zemřel šestačtyřicetiletý za volantem v roce 1993. Čekal jsem, kdo další známý po Hegerové, Kubišové, Nohavicovi a Slávkovi Janouškovi sáhne po Bulisových písničkách. Sáhli až ti neznámí, mladí. Je i ty písničky vybral brněnský rocker Martin Kyšperský. Předělávkové CD nazval BULISOVI. Nejlíp tam zpívá sám, ale radost mi udělaly i kapely jako Zrní, Bratři Orffové, Cermaque, Hm nebo Audiofenky. Manchesterskému jazzmanovi a rockerovi JAMESU HARRIESOVI se Praha tak zalíbila, že tu žije už osmnáct roků. Při vší úctě k jiným zdejším Anglosasům, on patří do úplně jiné kategorie: tam, co Glen Hansard nebo Damian Rice. Zatímco na koncertu hraje pro tmavovlasého, okatého Harriese i jeho tvářnost, roztomilá čeština a bezprostřednost, šestým albem UNTIL THE SKY BENDS DOWN(Dokud nám nebe nepokyne) sází „jenom“ zvukové trumfy: suverénní frázování, hlasový rozsah, barvitost, průraznost a širokou škály dynamiky. A samé chytré skladby.