Sopranistka Radvanovská zpívá dramatičtěji, než Donizetti skládal

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj: Hospodářské noviny 18.04.2016
Vydáno dne 18. 04. 2016 (1334 přečtení)




Mezi jednasedmdesáti operami, které Gaetano Donizetti složil za 25 roků, nepatří Roberto Devereux k návštěvnickým trhákům typu Lucie z Lammermooru, Nápoje lásky nebo Dona Pasquala. Ale jak ukázal sobotní přímý přenos i do našich kin, Metropolitní opera zná své Newyorčany. Hlavně stálé předplatitele.

Byla to sázka na italskou operu, jako ostatně celý repertoár MET v sezóně 2015-16: osmnáctkrát se zpívalo italsky, jen sedmkrát jinak. Donizetti byl zastoupen pěti operami, stejně jako Puccini. I když v jevištním účinu zdánlivě nemá Donizettiho bel canto oproti Pucciniho verismu šanci.
Jenomže v sázce byla i Sondra Radvanovská, sedmačtyřicetiletá americká sopranistka, s krví českého otce a dánské matky. Za dvacet let odzpívala v MET dvě stě představení a teď vytvořila i tamní rekord. Během jediné sezóny zosobnila tři Donizettiho operní anglické královny: Annu Boleynovou, Marii Stuartovnu a nakonec i Alžbětu I., zamilovanou do hraběte Roberta Devereuxe. Tu jedinou teď mohli posoudit i diváci v kinech.
Donizettiho postavení v čele italské opery nemohl v roce 1837, kdy složil Roberta Devereuxe, nikdo ohrozit. O čtyři roky mladší Vincenzo Beliini byl po smrti a Gioacchino Rossini už devět let opery neskládal. Přesto dovršitel belcantové epochy tvořil překotně, často čtyři opery ročně. Ani nové dílo neobdařil výjimečnými melodiemi. Libretista Salvadore Cammarano mu ale uchystal netradiční milostný čtyřúhelník se všemi vděčnými, plnokrevnými rolemi, i pro mezzosoprán, tenor a baryton. Navrch temný příběh stárnoucí zamilované královny.
Režisér David McVicar i dirigent Maurizio Benini uvěřili, že i s hudbou, jen málo vybočující z belcantových zvyklostí, lze vystavět jevištní drama. A že k tomu mají úžasnou představitelku Alžběty.
První pohled na kulhavou, bledou stařenu, navlečenou do historicky věrné renesanční nádhery, končil otazníkem: co s tímhle má Donizettiho hudba, nejsilnější v ansámblech a sborech, společného? Ani střední hlasové polohy Radvanovské se nevyrovnaly zvukové dokonalosti a vzletu tenoristy Matthewa Polenzaniho (Devereux), barytonisty Mariusze Kwieciene (vévoda z Nottinghamu) a Eliny Garanči (vévodova manželka, Alžbětina sokyně o přízeň Devereuxe).
Radvanovské však stačilo několik scén, aby představení bylo její. Ve výškách byla bez výrazových i technických zábran. Posluchač přešel od údivu k obdivu a dokonce k soucitu s Alžbětiným údělem. Každé pianissimo Radvanovská proměnila v nejhlubší cit. V posledku byla svorníkem výtečných i problematických prvků suverénní, avšak ne vždy přesvědčivé inscenace.
Princip divadla na divadle, jímž režisér kus otevřel i zavřel, byl sice jakž takž srozumitelný. Ale dvořané, přihlížející z portálu a polopatě tleskající výstupům sólistů, jakoby šustili režijními poznámkami.
Málokdy se stane, aby se v amerických recenzích produkcí MET objevily tak příkré názorové rozdíly jako tentokrát. Není divu. Kdo vyžaduje zažitý ideál belcantového zpěvu, tomu mohla Radvanovská vadit až do samého závěru představení. Publikum přímo v Metropolitní opeře naopak bouřilo nadšením.