Očarující Giddensová a Salvantová, věrný bluesman Eric Clapton, nespoutaný Paul Simon a životu vděčný Jarda Svoboda.

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební recenze, Zdroj: Vital č.3/201
Vydáno dne 09. 10. 2016 (1194 přečtení)




Ať už jsem skalnatý alt severokarolinské mulatky RHIANNON GIDDENSOVÉ slyšel s její někdejší skupinou Carolina Chocolate Drops, na albu dublinských Chieftains, na CD nevydaných Dylanových písní Lost On The River nebo v jakékoli další společnosti, pokaždé jsem všeho nechal a nábožně poslouchal. Nedivím se, kolik publicistů jej prohlásilo za nejkrásnější hlas světového folku posledních dvaceti let. Přesto, že ta nádherná dcera indiánských rysů (ročník 1977), bílého otce a černé matky zpívá stejně vroucně i soulovou hudbu, country nebo jazzový šanson.


Její loňský sólový debut Tommorow is My Turn, nazvaný podle anglické verze písničky Charlese Aznavoura, se v několika anketách stal folkovým albem roku a spustil sérii oslavných článků, rozhovorů i důkladných rozborů. Giddensová přitom není žádný meteorit náhodně spadlý mezi vyvolené zpěváky. Původně chtěla spíš tančit, pak ale vystudovala v Oberlinu operu. Její otec hrával rock, matka milovala klasiku a kytaristu Andrése Segoviu. Rhiannon přijala své křestní jméno z velšských pověstí. Je vdaná, má syna a dceru. Senzační je na Rhiannon Giddensové vlastně „jen“ její hlas.

I když se to ani po jeho padesátce obecně moc neví, JARDA SVOBODA, původně učitel, který však byl mnohem raději topičem, pečovatelem, kopáčem, barmanem i teletextovým operátorem, patří už čtvrt století k nejprůraznějším českým skladatelským, textařským i zpěváckým osobnostem. Na některých textech se pozná, že Svoboda kdysi vedl křesťansky orientovanou skupinu Otcovy děti, jiné působí jako sarkastické horory. Po rozmanité koncertní i studiové činnosti se skupinou Traband (mj. mu porozuměli třeba i ve Francii, Řecku a v Japonsku) si Svoboda ještě víc uvolnil autorské ruce letním albem Solo. V jednom rozhovoru shrnul své současné představy o práci i životě: „Myslím, že víc než víru by měl každý hledat vděk. Pocit vděčnosti. Životu, ostatním lidem, kosmu, radosti ze života...To záleží na každém z nás.“

Málokterý americký písničkář mě tak provází půl století folkem i rockem jako newoyrský rodák PAUL SIMON. Snad jen Bob Dylan a Leonard Cohen. Vždycky byl prostší a přístupnější než ti dva. A myslím, že i plný svobodovského pocitu vděčnosti. Od naší společné dlouhatánské večeře po pražském koncertu v roce 1991 prožívám všechna nová Simonova alba mnohem osobněji. To sice kritik nemá, ale nějak si nemůžu pomoci. Nové album Stranger To Stranger je tudíž pro mě svou náročností a hledačstvím neoposlouchatelné. V Simonově diskografii patří do stejné skupiny jako Graceland a The Rhythm Of The Saints: plné různorodých rytmů, bubínků, štěrchátek, klapaček i několika afrických a latinskoamerických melodických nástrojů. Jestliže Simon neměl ve své sólové kariéře skoro žádný ostych před očekáváváním publika, tentokrát nemá absolutně žádný.

Opakem Simonova experimentátorství je novinka ERICA CLAPTONA. Neboť blues a nic než blues – to je alfa i omega jeho studiového alba I Still Do. Celý svět ví, co všechno jiné by londýnský kytarový kouzelník mohl zpívat a především hrát – kdyby se už před desítkami let nerozhodl sloužit svým bluesovým láskám. Mně je to stejně milé jako když shlédnu po více než stokrát Rossiniho smršť bravurní operní komiky v Lazebníku sevillském (příští rok i v novém Nohavicově překladu) nebo poslouchám ve Velké nad Veličkou horňácké lidové písně, i když je dávno umím zpaměti. Neboť ne samým poznáváním dosud neznámé hudby šťasten je kritik. Alespoň já se docela často potřebuju vyhřívat i v plném slunci melodických, harmonických a poetických jistot. Pokud z nich ovšem nečiší únava a rutina. To naštěstí není Claptonův případ. Jeho blues v sobě mají úsměvný klid.

Naštěstí jsem jazzovou zpěvačku a klavíristku CÉCILE MCLORIN SALVANTOVOU nejdřív slyšel a teprve potom o ní četl. Její druhé sólové album WomanChild mi předloni vnutil olomoucký skladatel a živý archív (i přehrávač) desetitisíců skladeb, slunečný zjev Richard Pogoda. „Přeháníš, hochu,“ pouštěl jsem druhým uchem ven Ríšovy řeči o nové Billii Holidayové a Elle Firzgeraldové. Album, nominované na cenu Grammy, sice slavný gramofónek tehdy ještě nedostalo, ale to další, For One To Love, už ano. A kdyby Ríša Pogoda přidal k těm zdánlivě dryjáčnickým přirovnáním ještě další jméno, Nina Simone, nepřeháněl by. Dokonalost prý nudí. Tahle, v podání sedmadvacetileté afroamerické dámy z Floridy, ne. Kupuju si se Salvantovou všechno, i když jsou to nejdražší CD na našem trhu.