Hrdinný tenor zrozený pro Tristana Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj: Hospodářské noviny 10.10.2016 Vydáno dne 10. 10. 2016 (1734 přečtení) Kde najít tenora, který uzpívá bezmála čtyři hodiny? A operní posluchače, kteří v divadle vydrží celkem pět hodin? Sebevědomý genius Richard Wagner si s tím před 15l lety při premiéře svého díla Tristan a Isolda hlavu nelámal. Zato všichni po něm ano. Nejeden pěvec Tristana ani nedozpíval. Zato Karel Burian, u nás dodnes nedoceněný prastrýc písničkáře Jana Buriana, tu roli zvládl v roce 1907 během osmi dnů třikrát a newyorská Metropolitní opera si ho v ní užívala ještě dalších šest let. Časy se mění, o každém talentu se ví, i tak prokázala MET při svém sobotním vstupu do druhého desetiletí přímých přenosů dramaturgickou odvahu. Že se nové nastudování jedné z reprodukčně nejproblematičtějších oper historie celkově vyrovnalo nedávnému zážitku ze Straussovy Elektry, je především zásluhou zpěváků a orchestru. Dramatický soprán Niny Stemmové nalezl po Elektře úplně jiný, ale stejně suverénní výraz i pro milostně vizionářskou Isoldu. Škála její dynamiky překračuje všechny hranice. V tom její Isolda dokonale souzní s nejnápadnější předností debutujícího britského dirigenta Simona Rattla. Jeho pojetí předehry připomnělo, že ta je „zázrakem souvislé nekonečné melodie,ač v ní zdánlivě není nápěv,“ jak kdysi vystihl Leonard Bernstein. Rattlovo nekonečně pomalé zesilování zvuku mělo větší – a ovšem jemnější - efekt, než kdyby pět veristických tenorů najednou zpívalo vysoké c. Stemmová nespornou, přitom naprosto neokázalou osobností dnešní MET už je. Typově podobný Sir Simon Rattle se jí snadno může stát. Postavou golemovitý Australan Stuart Skelton jakoby si ze všech pověstí o vražedném Tristanově partu dělal legraci. Křídlovkově čistý, kovový a v celém rozsahu vyrovnaný zvuk z něj vycházel celá tři jednání samozřejmě a nenásilně, jakoby hrdinný tenor byl ten nejpřirozenější hlasový obor a wagnerovský monolog lidová písnička. Se svou hereckou přibližností a hranatostí má sice do přesvědčivosti Stemmové – ale třeba i Dominga nebo Kaufmanna – daleko, ale to bychom chtěli už moc. Už Skeltonovo spojení zvukové objemnosti s něžným ztišením je samo o sobě vzácné. Třetím v milostném trojúhelníku z keltské pověsti je král Marke a ještě rozsáhlejší úlohu má Isoldina služebná Brangäna. Té dala moskevská mezzosopranistka Jekatěrina Gubanova hezkou barvu hlasu i očekávanou typovou podobu. Stálá basová opora souboru, René Pape, si do královské role přesadil pohybové i pěvecké způsoby z jiných vladařských rolí. Jeho předností je svrchovanost, nahrazující menší osobitost. Představitelské celistvosti Stemmové se nejvíc přiblížil ruský barytonista Jevgenij Nikitin v menší roli Tristanova přítele Kurwenala. Optickou podobu dal představení převážně polský inscenační tým režiséra Mariusze Treliňského. Od roku 1999 s ním pracuje i slovenský scénograf Boris Kudlička. Střídmá, nenásilná režie přenesla děj do současnosti a použila i některé docela ústrojné, ale přece jen letité prostředky jako připsanou dětskou postavu či využití filmových záběrů vlnobití. Jak už je v přenosech z MET dobrým zvykem, detailní záběry tváří patřily k nejpůsobivějším. Hudba a slovo se v nich vzájemně umocňovaly. Tady se představení nejvíc blížilo Wagnerově myšlence gesamtkunstwerku – propojení uměleckých druhů.