New York chce Rusalku znova a znova Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj: Hospodářské noviny 27.02.2017 Vydáno dne 27. 02. 2017 (2609 přečtení) Z deseti oper Antonína Dvořáka ční Rusalka - v Česku a ještě přesvědčivěji v New Yorku. Tamní Metropolitní opera ji minulou sobotu už podruhé zařadila do svých přímých přenosů. V novém nastudování během tří let! A jak vidělo publikum v tuzemských kinech, celé divadlo dlouho tleskalo vestoje. Devětašedesátiletý anglický dirigent Mark Elder, někdješí spolupracovník znalce české hudby Charlese Mackerasse, si pro svůj přenosový debut vybral operu, kterou považuje z postwagnerovských lyrických za nejkrásnější. Pro pět hlavních rolí měl vynikající hlasy, objemné a většinou i tvárné, schopné naplnit jeho víru, že pro Rusalku je potřeba belcanto. Kristine Opolaisová dostala ve své čtvrté hlavní roli filmových přenosů zřejmě úkol nejzávažnější. Ve vstupní árii Sem často přichází ještě působila ve srovnání s předchozí Rusalkou Renée Flemingové chladněji. Alespoň na posluchače zvyklého okamžitému lyrismu Milady Šubrtové nebo Gabriely Beňačkové. Ani souhra s orchestrem nebyla dokonalá. Dál už se lotyšská Rusalka hlasově i pohybově rozehrávala k nezvyklému pojetí americké režisérky Mary Zimmermanové. Tato Rusalka není jen křehká, němá a bolestná, ale i vášnivá a odhodlaná. Nedělá na Prince psí oči, spaluje ho svým hněvem. A umírajícího v její náručí ho líbá tak, jakoby ho měla vzkřísit. Konečně se i Dvořák dočkal milostného žáru, jaký byl vlastní operám Bedřicha Smetany. Kdybychom v úloze Prince měřili Brandona Jovanoviche minulým Piotrem Beczalou podle jejich výslovnosti, dopadl by současný Američan, po prapředcích Srb, nedobře. Od začátku do konce místo hlásky „ř“ všude zpíval „r“. Přeslechnout to nelze, zapomenout ano. Šestačtyřicetiletý tenor, dramatický, téměř hrdinský, je svého druhu zjevení. Začínal hlavně jako rugbista, z hudební školy ho vyhodili. Hlas měl hluboko, jeho první koncertní rolí byl Sarastro z Kouzelné flétny. Nejméně do třiceti se o Jovanovichovi skoro nevědělo. Vypadal spíš na kariéru v muzikálech nebo rovnou v činohře. Ale prozpíval se do vysokých poloh. První velkou operní roli dostal v devětadvaceti: Ladislava ve Smetanových Dvou vdovách. Od té doby zpíval po světě kdeco včetně Janáčka (Borise v Kátě, Števu v Její pastorkyni.) Hlasu má na rozdávání. V kovovém zvuku nemá jeho Princ srovnání; snad trochu se zvěčnělými Jindřichem Blažíčkem nebo Vilémem Přibylem. Jestliže Jovanovich svou dramatičnosti místy ochuzuje dvořákovskou zpěvnost, nicméně i tak signalizuje, že by se Princ dal prostě zpívat jinak než jsme zvyklí. Ze srovnání s přenosem z roku 2014 vychází nesporně nejlíp Vodník afroamerického basisty Erika Owense. Zatímco John Relyea byl před třemi lety za zenitem a dvořákovské polohy, někdy napsané skutečně spíš pro baryton, zvládal obtížně, Owensův ryzí, zrnitý bas krásné barvy a impozantního objemu, je vyrovnaný ve všech polohách, jak jsme bývali zvyklí třeba u Karla Bermana. Velkým hercem Owens jistě není, potkal se ale s citlivou režisérkou. Ta z něj nedělá bahnivého hastrmana ani postmoderního démona, zcela spoléhá na Dvořákovu melodii. Vrcholem jejich spolupráce a nejobjevnějším číslem celé inscenace je zámecká scéna druhého jednání. Už polonézu tančí dvořanské páry netradičně, víc vyzývavě eroticky než obřadně. A jejich frivolnost je i pozadím Vodníkovy árie Ubohá Rusalko bledá. Prolnutí se svatebním sborem a Vodníkovým Na vodách bílý leknín sní je mrazivé. Ostatně celá choreografie třiatřicetiletého Austina McCormicka je novátorská v nejlepších tradicích newyorského hudebního divadelnictví. Na samé hraně jsou možná stylizované zvířecí postavy obklopující Ježibabu. Díky jim se ale s duchem představení líp vyrovnává Jamie Bartonová, úžasná altistka a od přírody strhující komediantka zamilovaná do všech svých gest. Publikum ji zbožňuje, Dvořákův nejlepší libretista Jaroslav Kvapil by se asi trochu divil. V její Ježibabě příběh tragické lásky naráží na kabaretní komiku. Snivost Andersenovy starší pohádky o mořské víle i její erbenovsky pojaté sestry tu o sebe zakopávají. Pro dramatický soprán Katariny Dalaymanové, prozkoušený i wagnerovskými rolemi, byla Cizí kněžna pěveckou procházkou růžovým sadem. Pověstné V hlubinu pekla bezejmennou zazpívala jakoby o žádné peklo nešlo. Jakoby ani typově tu démonickou roli inscenátoři nedocenili. Vážnou soupeřkou Rusalky zůstala jen v libretu. Menších rolí vlastně nebylo, jako v MET skoro nikdy. Jen při ledabylém frázování Hajného – o češtině ani nemluvě - si člověk vzpomněl, jak tu milou figuru zde dříve zpíval i hrál slovenský barytonista Vladimír Chmelo. Ze „sobotní“ Rusalky by i Antonín Liehmann měl radost. Onen pradědeček vedoucího Spirituál kvintetu Jiřího Tichoty, varhaník ve Zlonicích, který tam učil hudbě dvanáctiletého řeznického synka z Nelahozevsi, Antonína Dvořáka.