Vroucí prostota bulharské Traviaty Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj: Hospodářskénoviny 13.0 Vydáno dne 12. 03. 2017 (1183 přečtení) Tentokrát newyorská Metropolitní opera vyslala do světa svým sobotním přímým přenosem Verdiho Traviaty samé jistoty: jednu z nejprovozovanějších oper světové historie (jen v MET ji hráli více než tisíckrát), úchvatnou „salcburskou“ režii Willyho Deckera a pětatřicetiletou bulharskou sopranistku Soňu Jončevovou, která se v titulní roli hlasovou krásou i strhujícím herectvím vyrovnala nejslavnějším výkonům Anny Netrebkové. Od roku 2005, kdy režisér Decker oslnil Salcburk, má jeho Traviata pověst, jaká bývá dopřána jen skandálům. Tady ale nešlo jen o to, že se tenor ve spodkách během árie oblékal. Decker spolu s Wolfgangem Grossmannem (scéna a kostýmy) uvolnili celý jevištní prostor sólistům a sboru. Hrálo se bez nábytku. O pět let později vstoupila tato Traviata do MET a končí tam až teď. V přímém přenosu a v jiném obsazení jsme ji viděli už v dubnu 2012. Pokud snad ještě někdo věřil pověstem o „kolovrátkové“ Traviatě, Decker ho z toho vyvede. Od předehry staví na prázdné jeviště osudovou postavu starého muže, neustálou předpověď osudu Dámy s kameliémi - Violety: minulost kurtizány zničí její lásku s Alfredem a uvláčí ji k smrti. Až v závěrečné scéně poprvé promluví i starý muž, jako ošetřující lékař Grenville. Nešťastná předtucha byla ve Verdiho hudbě samozřejmě vždy, nikdo ji ale takhle nevyjádřil. Srovnáním salzburského obsazení a obou newyorských se navíc projevuje i Deckerovo umění ponechat všem sólistům jejich osobitost. Netrebková, Natalie Dessayová i Jončevová, všechny výjimečné, se podobají živým, nespoutaným herectvím. Jončevová je v uvolněnosti ještě dál, už naprosto bez jakékoli stylizace. Vlastně i podobně zpívá: jakoby své výstupy hlasovou technikou méně dramatizovala a zcela věřila svým oblým sametovým tónům a jejich barevným odstínům. Co všechno tak dokáže vyjádřit, nejlépe vyniká při setkání s Alfredovým otcem Germontem. Toho hrál Thomas Hampson i v Salcburku. Urostlý barytonista, impozantní hlasovým objemem i postavou, se od počátečního, téměř urážlivého odstupu vůči Violetě, rozehřívá a dlouhá scéna, která se někdy na divadle vleče, je díky oběma sólistům bez laciného sentimentu, plná verdiovské vřelosti a soucitu. V roli Alfreda nasadil už v Salcburku nejvyšší měřítka Rolando Villazon, jak v hlasové tak i v pohybové energii. Dvaatřicetiletý Michael Fabiano, rodák z New Jersey, je typově jiný: plašší, zdrženlivější, nicméně přesvědčivý. Mezi vynikajícími tenoristy je podivně ojedinělý v nevyrovnaností střední polohy a pevnosti výšek. Proto byl hlasově poněkud matný v prvním jednání a potom čím dál lepší, s dokonalými vrcholy a mužným, barytonově tmavým leskem. Ty ho slavný tenorista Neil Shicoff, jeden z Fabianových pedagogů, naučil výtečně. I Fabianova nejsilnější místa byla v souhře s Jončevovou, především v závěru opery. A je lhostejné, co je zásluha režiséra a co zpěvaččiny představitelské uhrančivosti. I před běžným operním posluchačem i divákem, který zná Traviatu málem zpaměti, tentokrát vyvstávaly v příznačných motivech vzpomínky na setkání obou milenců ještě intenzivněji a osobněji. Zejména Soňa Jončevová v sobě prohloubila prostý a vroucí lyrismus, jaký předtím napověděla její Desdemona v přímém přenosu Verdiho.