Za poslední čtvrtstoletí mě ze světových rockových zpěváků nejvíc okouzlili tři Američané: Jeff Buckley, Jack White a teď šestatřicetiletý JONNY LANG. Přitom on byl už ve čtrnácti letech díky albovému debutu zázračné bluesrockové dítě, za své druhé dostal v šestnácti letech platinovou desku a pak už si ho zvali na koncerty i B.B.King nebo Rolling Stones. Když ho teď konečně soustředěně poslouchám na novém albu Signs, ještě víc než svou kytarou mě fascinuje svým hlasem. Chvílemi je v něm tolik napětí, jakoby se už už musel rozskočit. Zní to nepopsatelně, snad někde mezi blues, rockem a soulem. Kamarádi, kteří ho loni v listopadu slyšeli v Praze nebo o tři dny později v Šumperku, se navíc divili, jaký prý je to v zákulisí kliďas. Zatímco někdejší drogové a alkoholické výstřelky otce pěti dětí mě zajímají pramálo, Langova alba, která jsem dosud neslyšel, moc. Hlavně to páté Turn Around, za které dostal gramofónek v mé oblibené kategorii gospel rocku.
Na tak prosté a něžné vánoční album, jaké loni vydala RADŮZA, není nikdy pozdě. Albový titul Studna v poušti zazní hned v první větě vstupní písničky Josef a Marie a signalizuje, že ani vánoční téma u Radůzy nebude poplatné osvědčené jesličkové melancholii. Radůza se ovšem může ve všem všudy spolehnout na svou nevysychající melodickou nápaditost. Pro mě je nejsilnější tam, kde její texty mají v sobě vedle tradiční scenérie obyčejné člověčenství a kde i stromy mají svou duši. Čtrnáct krásných písniček zaranžovali beze stop rutiny Jana Vorošová a stále víc využívaný (k dobru všech) kytarista Josef Štěpánek, všechny nástroje i sbory čistě nahrálo zvukařské trio Milan Cimfe, Lukáš Martínek a Dalibor Cidlinský.
Severoirský zpěvák a skladatel VAN MORRISON vydal své 37.studiové album Roll With The Punches (Poprat se s tím) – a výtečné! Tedy: jak a pro koho. Kdo má jednoho z nejosobitějších a stylově nejvyhraněnějších světových interpretů nejradši na pomezi soulu, blues, boogie a rhythmandblues, ten bude nejspokojenější. Kdo upřednostňuje Morrisona jazzového, folkového nebo rockového, možná zaváhá. Pro mě je právě tohle album tím, na které jsem už nějaký čas čekal a teď si ho s chutí hraju. Padesát let života v Americe vypěstovalo v neúnavném koncertním pardálovi obdivuhodnou samozřejmost.
JARMILA ŠULÁKOVÁ (1929-2017) nebyla jen slavná valašská zpěvačka národních písniček a jedna z největších stálic moravského folklóru. Ona byla přírodní úkaz. I pro Ludvíka Vaculíka, Miroslava Horníčka nebo pro ty účastníky folkových a posléze i rockových festivalů, kterým byl předtím folklór španělskou vesnicí. Hlasu dostala do kolébky, že by jím mohla skály lámat. Někomu se té energie zdálo až moc. Určitě ve srovnání třeba se zpěvačkami z Podluží nebo Dolňácka. Jarmila zpívala jako jiní dýchají nebo chodí. Všechno jí bavilo. Dokonce i Yesterday od Beatles. Taky se někdy nazpívala šlágrů, pro které bylo jejího nadšení a citu škoda. Ona z nich dostala maximum. Albových výběrů s jejím hlasem je celá řada. A teď do ní přibyl i ten, k němuž dal už před čtvrtstoletím základ cimbalista a vedoucí Cimbálové muziky Technik Jan Rokyta starší. Jeho osobnost byla zárukou kultivovaného, nepodbízivého a náročného přístupu; Rokyta přesně věděl. co umí Šuláková i jaký doprovod sluší jí i jejímu repertoáru nejvíc. Nebyl ani v nejmenším poznamenán chorobou padesátých let, házením národních písní do jednoho pytle s čímkoli „od podlahy“, jen proto, že u nás přece „zítra se bude tančit všude až naše vítězné vlajky rudé...“