Režírovat Traviatu z gruntu jinak byla odvaha. Zvláště když se shodou personálních okolností v této inscenaci jako nový šéfdirigent MET představil o sezónu dřív než se původně plánovalo třiačtyřicetiletý Kanaďan Yannick Nézet-Séguin.

  Generální ředitel MET Peter Gelb znovu dokázal, že má pro strach uděláno a zvládá nejen divadelní stávky. V režii letos dvakrát vsadil na svého krajana Michaela Mayera. Vyšlo to minule v přímém přenosu operní novinky Marnie a teď znovu i v Traviatě, která se ve světě hraje 165 roků.

  Kdo si pamatoval Deckerovu inscenaci, zarazil se hned po otevření opony. Namísto takřka prázdného jeviště spatřil honosné interiéry devatenáctého století, jak z ilustrací románu Alexandra Dumase mladšího Dáma s kaméliemi. Pro pařížskou kurtizánu jak vymalované. Ani pomyšlení na Deckerovo experimentování s dramatizujícími symboly obrovských hodin (nemilosrdného času) a blízké smrti (doktora Grenvila).

Jediný symbol se objevil až v posledním jednání, kdy scénou prošla kolem umírající Violetty příčina její oběti, Alfredova sestra se závojem nevěsty.

Režisér Mayer stejně jako v nastudování opery Marnie opět dovolil – či donutil? – aby si každý hrál to své.

Svrchovaně to zvládl v úloze Alfredova otce Giorgia Germonta americký barytonista Quinn Kelsey. Znali jsme ho už z Aidy jako etiopského krále Amonasra. V MET měl nač navazovat: zejména velkou árii přednesli jeho předchůdci Dmitrij Hvorostovskij a Thomas Hampson jako krásnou kantilénu. Kelsey se snad ještě víc vcítil do textu snad ještě víc. Scény, kdy prosí Violettu, aby se zřekla Alfreda, si vysloužily dlouhý potlesk citlivého publika.

Kelsey je jedním z typických příkladů, jaký typ operního zpěváka a herce si vychovává nový žánr hudebního divadla, přímý přenos do kin. Zatímco někteří publicisté o oprávněnosti či dokonce umělecké pravdivosti přenosů stále pochybují, jiní spolu s publikem využívají možnosti vnímat krásu hudebního dramatu jinak než kdy předtím.

Jistěže i tak opera stále stojí a padá se zvukem. A někdy ani technicky dokonalý zvuk neznamená všechno. Málokdy se to projeví tak jako v podání role Alfreda peruánským tenoristou Juanem Diegem Flórezem. Z verdiovských rolí nepatří Alfredo mezi nejtěžší. Nebo aspoň mezi nejvýš položené. Flórezovou doménou jsou však právě dvoučárkované c i d. Jako belcantový tenor v operách Donizettiho a Rossiniho je v současnosti tedy nepřekonatelný.

Zpívat Alfreda je něco jiného. To si operní nadšenci pamatují hlavně po výkonech mexického tenoristy Rolanda Villazona v salscburské Traviatě v roce 2005. Ponechme stranou Villazonův vrozený herecky temperament. V sobotním přenosu z MET však Flórezovi částečně scházela při srovnání s Villazonem i zvuková přesvědčivost. Zpíval až příliš snadno a zejména ve středních polohách jeho tonům trochu chyběla jindy charakteristická zvonivost.  

Během přenosu jsme si zvykli nebo se Flórez rozezvonil? Nejpřesvědčivější byl v posledním jednání.

Bavorská sopranistka Diana Damrauová je na tom v titulní roli s hlasovým rozsahem téměř podobně jako Flórez. Má výšky, jaké tady vůbec nejsou potřeba. Jestliže Královnu noci v Mozartově Kouzelné flétně, kde je tříčárkované f, zpívala ve více než patnácti inscenacích v Londýně, Salcburku, Vídni, Frankfurtu, New Yorku nebo Mnichově a v Offenbachových Hoffmannových povídkách zpívala naráz všechny čtyři hlavní  ženské role, hraničí to s hlasovým eskamotérstvím. (Například Stanislavu Součkovou, která nikdy nebyla z politických důvodů angažována do Národního divadla, zvali z Českých Budějovic, kdykoli bylo potřeba, aby zaskakovala v Královně noci.)

I když Damrauová v porovnání s předchozí úžasnou Traviatou Bulharky Sonji Jončevové měla výrazový rejstřík o něco menší, výborně si rozuměla s Verdim i s šéfdirigentem  Nézetem-Séguinem; přestávkové ukázky ze společních zkoušek byly pro milovníky opery radostí. Matku dvou dětí a jednu z nejvytíženějších interpretek zřejmě nic nezadrží v dopracovávání role k naprosté muzické dokonalosti. Ať vedle Alfreda nebo otce Germonta, její Violetta reagovala na každou změnu hudební nálady, beze stopy po nacvičeném opakování. Tak to bylo až ke scéně umírání. Ta se v podobném bolestném dojetí slýchává na operních jevištích málokdy.

Divadelní orchestr, který hrává na pokraji bezchybnosti běžně, se zdál pod taktovou nového šéfdirigenta ještě plastičtější a tempově proměnlivější.  

Nečekaně svižnou choreografií se blýskli i „madridští toreadoři“, připravení Američankou s broadwayskými zkušenostmi Lorin Latarrovou.

Možná jsme svědky začátku nové éry Metropolitní opery.