Ze sobotního přenosu do českých kin nebylo od začátku pochyb, že se Alagna na jevišti MET cítí jako doma. Hrálo pro něj všechno, nejen hlasová pevnost, širokodeché melodické oblouky, bohatá dynamika a stále suverénní výšky. I jeho důvěryhodná, vesnicky prostá tvář zděděná po sicilských rodičích, a mimochodem podobná pražskému Josému padesátých let, Bohumíru Víchovi.

     Existují tenory lesklejší, kovovější i objemnější, ale sotva tak vroucné. Alagnův José rozdává své srdce nejen v proslulé květinové árii a v duetu s vesnickou dívkou Micaelou, ale v každé větě své úlohy.

     Český posluchač a divák má pochopitelně navíc i vzpomínku na vůbec první přenos z MET 15.prosince 2007 s Alagnou a Netrebkovou v Gounodově opeře Romeo a Julie. A kdo měl to štěstí, zažil 16.ledna 2010 Alagnu i v první ze tří přenášených Carmen, s lotyšskou mezzosopranistkou Elinou Garančovou.

     A právě k této inscenaci režiséra Richarda Eyra asi budou ještě nějaký čas směřovat další porovnání. Ne že by recenzentova paměť spolehlivě udržela, co bylo tehdy jinak než dnes v režii obnovené premiéry, připravené Paulou Williamsovou. Nicméně hlasy a zjevy tří různých Carmen v člověku zůstanou.

     Každá byla jiná a všechny znamenité.

     Hlasově takřka fenomenální Gruzínka Anita Rachvelišviliová oslnila před pěti lety málokdy slýchaným podmanivým altem. Elina Garančová se nám vtiskla do paměti propojením fyzické krásy a pohybového temperamentu se složitým myšlením, jiným, než se u divoké cikánky očekává.

     O Cleméntine Margainové jsme se předem dočetli, kde všude už si jako Carmen udělala jméno. Od loňska i mnohokrát v MET, s různými tenoristy a dirigenty. Nová Carmen, hlasově typická mezzosopranistka a zjevově ničím zvlášť odlišná od svých cikánských a pašeráckých družek Frasquity ani Mercédes, nedosahuje uhrančivosti svých předchůdkyň v MET, přesto je od začátku ohniskem všeho napětí. Její žár je víc vnitřní, není v ní nic efektně démonického, neukazuje hlas. Ale předtucha smrti je v celé této postavě všudypřítomná.

     Je plná osudovosti, bez stínu hysterie. Ani prstenem, který vrací svému bývalému milenci Josému těsně před svou smrtí, po něm nehodí, jak bývá divák zvyklý.

     Kdybychom o toreadorovi Escamillovi věděli jen to, co nabízí představení, těžko bychom chápali, co na něm Carmen tak uchvátilo. Třiačtyřicetiletý Alexander Vinogradov, ruský basista z typické italské školy, který už poznal taktovku Zubina Mehty, Daniela Barenboima, Valerije Gergijeva i Semjona Byčkova, nezazpívá ani tón jinak než zvukově dokonale, jak při ukázkové hodině zpěvu. Ostatně učí zpěv na vysoké škole v Berlíně. Od sólistů v MET jsme ale už dávno zvyklí něčemu podstatnějšímu, nejen po herecké stránce.

     Co všechno může naopak obsáhnout „jen“ krásný hlas a pěvecké umění, to předvedla jednačtyřicetiletá polská sopranistka Aleksandra Kurzaková coby Micaela. V MET se uvedla už před čtrnácti lety jako Olympia v Hoffmannových povídkách. Před čtyřmi roky se stala manželkou Roberta Alagny. Zpívá všechno od Královny noci v Kouzelné flétně až po Desdemonu v Otellovi, ale aby ji člověk obdivoval, k tomu stačila ta sobotní Micaela. Prostinká jako husopaska, cudná jak vesničanka prvně ve velkém městě, vnesla do inscenace Carmen dobrotivost a čistotu, na jakou tam zpravidla kvůli samým démonům nezbývá místo. Po své árii měla daleko největší potlesk celého večera.

     Jméno dirigenta Luise Lagréeho není zatím spojeno s výčtem působišť, který by vyrážel dech. Osmapadesátiletý elegán je však mistrem gestické úspornosti, rytmické přesnosti a dynamické jednoznačnosti. Sledovat ho zejména ve všech čtyřech předehrách byla radost i pro oči.

     Kdy naposled recenzent viděl Carmen, kde by dirigent, Carmen i José byli rodilí Francouzi?