V jedenáctileté historii přenosů se tento po všech stránkách zařadil k nejlepším. Komická opera bergamského rodáka po okraj naplnila své poslání: vyvolala všechny druhy veselí, od pousmání až po hurónský řev.

     Při vší úctě ke zpěvákům byl největší hvězdou inscenace režisér a zároveň kostýmní návrhář Laurent Pelly. Příklad za všechny: Toniova krkolomná árie O mes amis s devíti vysokými C. Režisér v ní určil sboru vojáků ospale kývat hlavami ze strany na stranu. Ze scény čtyř uklízeček vytvořil v násobivé choreografické spolupráci s Laurou Scozziovou balet hravých zvířátek. V lyrické Toniově árii Pour me rapprocher nechal tenora zpívat vysoké D na kolenou!

     Svůj mimořádný díl pohybové náročnosti a výrazové proměnlivosti tentokrát dostal taky sbor, i v MET jindy více či méně sošný.

     Osmapadesátiletý Laurent Pelly, který se vedle čtyřiceti oper prosadil hlavně činoherními režiemi, si nelibuje ve fíglech a špecích. Vyhrává tradičními francouzskými zbraněmi, nápověďmi, jemností a mnohoznačností. Ostatně Donizetti skládal hudbu na francouzská slova.

     Režisérův podíl na bouřlivém úspěchu večera snad jde trochu vytušit i rozdílem mezi zdlouhavější první polovinou a hybnějším druhým jednáním, kde přímočarost vítězí nad starobyle libretními zápletkami.

     Na souznějící scéně Pellyho osvědčené výtvarnice Chantal Thomasové, minimalizované například do mapy Francie, rozprostřené na jevišti, je aktérům volno a divákovu oku příjemně. Úhrnem: francouzský vkus a šarm kam se podíváš.  Třebaže Dcera pluku je vpodstatě pařížská opereta, včetně mluvené prózy, nepravděpodobných zákrutů a tuze šťastného konce.

Jakpak asi vypadala v roce 1843, když ji v Praze tři roky po pařížské premiéře prvně uvedlo Stögrovo divadlo v Růžové ulici, dnes Půjčovní? To bylo Bedřichu Smetanovi teprve devatenáct. O třiadvacet let později napsal Prodanou nevěstu. (Spisovatel Jiří Gruša tvrdí, že je to kopie Donizettiho, ale nedokazuje to.)

Každopádně Donizetti kladl na své interprety těžší břemena. Už mu mnoho času nezbývalo. V roce 1848, pět let po jedné ze svých nejlepších oper, Donu Pasqualovi, padesátiletý zemřel. Zbylo po něm jednasedmdesát oper.

Ty nejznámější dobře zazpívá jen skutečný mistr pěvec. Oproti rozšířenému staromileckému názoru, že takových mistrů ubývá, je tomu právě naopak. Zatímco v roce 1972, kdy Luciano Pavarotti musel árii z Dcery pluku s devíti Céčky opakovat, to posluchači považovali téměř za zázrak, minulou sobotu totéž, ba víc dokázal třiačtyřicetiletý mexický tenorista Javier Camarena. Osmnáctkrát vysocké C během čtvrt hodiny! Přitom s větším zvukovým objemem, než jaký předvedl v MET před deseti lety v téže roli Peruánec Juan Diego Flórez.

Pomenší, oproti krasavci Flórezovi nijak hrdinský typ, nemusel spoléhal na to, že vysoké tóny nějak vzepře. Přinejmenším stejnou míru citu dokázal vložit i do méně známé árie Pour me rapprocher de Marie. V ní stoupá jaksi mimochodem ještě výš, na vysoké D.

Nestane-li se nic nepředvídaného, žezlo mexického tenorového krále po Ramónu Vargasovi převezme Javier Cameron. I navzdory svým zatím užším hereckým schopnostem.

Nejvíc představitelských nároků ovšem klade Dcera pluku už podle svého názvu na Marii, domnělého sirotka, vychovaného 21.francouzským plukem, zejména jeho seržantem Sulpicem. Přesně pochopit, jak se věci doopravdy mají, je těžké pro diváka i pro Marii.

Nejde ani tak o válku mezi Francouzi a Rakušany, jako o lásku Marie k tyrolskému chlapci Toniovi. Marii krásně, přirozeně hraje i zpívá čtyřiatřicetiletá jihoafrická sopranistka Pretty Yendová. Talent od přírody: hebký hlas, velký rozsah, hravá jako liška, opticky tuze vhodná. Vídeňskou pěveckou soutěž vyhrála, když jí bylo čtyřiadvacet, rok nato soutěž Vincenza Belliniho. V MET debutovala v roce 2013 v Rossiniho Hraběti Orym. Kdo si pro belcanto přeje víc?

Umí tančit, zřejmě i boxovat, a je prosta vší koketerie, jak se na dívku vychovanou vojáky sluší. Když se zamiluje, má vlání v pohybech i v očích. Ale šňůru s vojenským prádlem za sebou táhne jako kozy na pastvu. A vysoká D zpívá jako nic. Jednou si dokonce rozpustile dovolí vysoké F, jakoby si hrála na Královnu noci z Kouzelné flétny.

V závěrečném prozrazování „kdo je kdo“ zvládne i přehrát se v dceru markýzy, o níž se dosed domnívala, že je to její teta. Nebylo by divu, kdyby se Pretty Endová někdy stala i hvězdou muzikálu...

Znamenitými spoluhráčkami vztahových zmatků jsou i robustní mezzosopranistka Stephanie Blythová coby markýza a herečka Kathleen Turnerovbá v mluvené roli hraběnky. Zatímco Blythová se osvědčila už v mnoha rolích, pro Tunerovou, jednu z nejpopulárnějších filmových hereček osmdesátých let, je komická role jejím startem na prknech MET. Nezapomenutelná!

Spíš zajímavostí než čímkoli jiným byla omluva pro indispozici, kterou jménem italského basisty Maurizia Murara přednesla zástupkyně divadle. Muraro sice možná neduněl jako jindy, ale v roli seržanta Sulpiceho nic na té skvělé komedii nezkazil.

A dnešní recenzent si jen s úctou opakuje, co kdysi o Donizettim prohlásil jeho současník Adolphe-Charles Adam: Pracoval bez klavíru a bez přestávky.