V sobotním přenosu, který ještě tento týden ze záznamu opakuje pět kin, nejpřitažlivější přesto nebyla Goerková. Dokonce ani árie tatarského prince Kalafa Nessun dorma. I když je to od fotbalového mistrovství světa 1990 díky živé i starší studiové (z roku 1972) nahrávce Luciana Pavarottiho nejznámější operní melodie na světě.

     Staronová Turandot tentokrát patřila především italskému režiséru Frankovi Zeffirellimu. Zemřel šestadevadesátiletý letos v červnu. Jeho inscenace vděčná MET často s malými změnami opakuje. Zeffirelliho Turandot zde měla premiéru v roce 1987!

     Z dramaturgického hlediska se považuje ovšem jakákoli Pucciniho opera v jakémkoli pojetí za sázku na jistotu. Nebylo to tak ale vždycky. Zvláště ne u jeho poslední opery Turandot.

     Už jeho předchozí dílo, Děvče ze západu, neuspělo tak nesporně jako plejáda titulních hrdinek, Bohéma, Tosca nebo Madama Butterfly. Se Stravinským, Debussym, Richardem Straussem a Janáčkem přišla jiná doba s jinými měřítky. A do ní devětadvacetiletý muzikolog Fausto Torrefranca v roce 1912 se svou knihou o Puccinim, prý cynickým a dekadentním.

     Doposud suverénní Puccini znejistěl. Vsadil na úspěšné karty: pohádkové libretu podle Carla Gozziho, ze kterého využil zejména komické prvky. Na novém díle pracoval čtyři roky. Nikdy předtím nedal tak velký prostor sboru. „Hodinu za hodinou, minutu za minutou přemýšlím jen o Turandot a celá hudba, kterou jsem dosud napsal, mi připadá jako fraška a líbí se mi čím dál míň,“ poznamenal.

Onemocněl rakovinou krku a operu včetně závěrečných sborů musel dokončit jeho současník Franco Alfano podle skladatelových náčrtů a připomínek dirigenta Artura Toscaniniho. 

     Premiéra byla až v roce 1926 v milánské La Scale, dva roky po Pucciniho smrti. Na stejné téma napsali operu taky Carl Maria Weber, Ferrucio Busoni a řada jiných. Nikdo však s velkým ohlasem. Ten zprvu míjel i Pucciniho. Teprve pozdější inscenace Turandot zdůraznily novější skladatelovy harmonie i hlubší a střídmější lyrismus.

     Aniž by potlačoval rozkřídlenost Pucciniho chytlavých melodií a podmanivost zvučných sopránů a tenorů, Zeffirelli své sólisty přiměl, aby víc poslouchali své partnery než sebe.

V newyorské Turandot je to tak od začátku do konce. Typickému pucciniovskému posluchači se sice může zastesknout po tom, jak své oblíbené melodie slýchával od Renaty Tebaldiové, Benjamina Gigliho nebo Jussiho Björlinga, zase ale třeba přijde na chuť soukromější atmosféře hudebních rozhovorů.

     Hlasová barvitost, průraznost, jistota a do značné míry i výrazová proměnlivost pilířů nové Turandot jsou nade vši pochybnost. Azerbajdžánský hrdinný tenorista Jusif Ajvazov nepotřebuuje ke své stále lepší pověsti ani reklamní dodatek, že je manželem sopranistky Anny Netrebkové. I v nejvyšších tónech je jako doma, nejen na drženém vysokém b v Nessun dorma, ale na stejně suverénním c. Je i opticky vhodný, abych použil termínu zvěčnělého sbormistra a varhaníka Ladislava Vachulky.

     I když se říká, že hrát mrchy je vděčné, Turandot Christine Goerkové to jako krvelačná princezna, která klade svým nápadníkům smrtící hádanky, nemá lehké. Bez problémů sice uzpívá všechno znamenitě a její dramatický soprán má ve všech polohách vzácné temnější zabarvení, ale srozumitelná a přesvědčivá proměna v milující ženu je trochu nad její výrazové možnosti.

Nebo nad možnosti libreta?

     Recenzenta každopádně ze všech nesporných osobností plně, ba nejvíc zaujala italská mladodramatická sopranistka, sedmatřicetiletá Eleonora Borattová. Zpívá vroucně a něžně, jak se to nedá naučit. Ani od Pavarottiho, k němuž chodívala tři roky. Její role otrokyně Liu, nešťastně zamilované do prince Kalafa, je krátká, ale v tomto přenosu z MET nezapomenutelná, nejpronikavější a nejcelistvější. Borattová často zpívala pod taktovkou Richarda Mutiho, Zubina Mehty i Bratislavana Juraje Valčuhy. Koncem letošního roku si zopakuje svou oblíbenou úlohu Mimi v Bohémě, tentokrát ve Státní opeře v Berlíně. Pro přenosy z MET by byla jako stvořená.

     Zdá se, jakoby i menší role v inscenaci byly i bez režiséra řízeny jednou rukou, nejspíš šéfdirigenta Yannicka Nézet-Séguina. Bas Kalafova otce, krále Timura, nezní vysloveně vladařsky, spíš otcovsky, tři královi ministři jakoby se nemohli rozhnoudt, jestli jsou jim popravené oběti Turandotiných hádanek k smíchu nebo k pláči, ale všechno vždy zapadá do řádu perské pohádky, daného přehledným, jasným zvukem neutahaného, italsky hravého orchestru.  

     Pochybnosti směřují jen k jednotlivostem, jako je bezvýrazný, spíš polorecitovaný, nikterak císařský tenor Turandotina otce (Carlo Bosi).  

     Produkční styl Franca Zeffirelliho ukazuje i po tvůrcově ochodu, jak se dají Pucciniho opery dělat, aby netonuly v krvácích. V tomto smyslu může princ Kalaf zpívat i bez fotbalového hřiště „Vinceró!“ Zvítězím.

Jiří Černý