Háček Jana Spáleného je v českém blues, natočil své možná nejlepší album
Po devítileté vydavatelské odmlce teď multiinstrumentalista a zpěvák Jan Spálený nahrál možná nejlepší album svého šestasedmdesátiletého života.
Začínal ve stínu zpěvácké popularity svého mladšího bratra Petra. Po období básnických cyklů Vítězslava Nezvala, úctyhodně zhudebněných, ale nedoceněných, se roku 1984 s novou skupinou ASPM vydal hledat hudbu, v jaké by se mohl co nejpravdivěji a nejosobněji vyjádřit.
Už název kapely – Amatérské sdružení profesionálních muzikantů – signalizoval náročnost záměru: muzicírovat se snahou po profesionální dokonalosti, avšak s amatérským nadšením. To je téměř nemožné. A byť oporou oné amatérské extáze měl být nezapomenutelný folkový zpěvák, kytarista a harmonikář Petr Kalandra, projekt se rozjížděl zvolna.
Spálený toužil dělat blues po česku a hlavně po svém. Žánr, jehož legendami bývali prostí muzikanti, v nejlepším slova smyslu šumaři, se ve Spáleného případě střetával se složitou, vzdělanou osobností, plnou nejrůznějších zájmů, od surrealistické literatury až po novátorského operního romantika Richarda Wagnera.
Ve vzduchu visela otázka: překoná někdy především hlavně Jan Spálený svoje „hoře z rozumu“?
Lety koncertování, nahrávání a vůbec společného kočovného života, někdy na pokraji chudoby, se různorodé osobnosti kolem Spáleného kupodivu sbližovaly a rozvíjely. Aniž by někdo tlačil na pilu, vznikalo jiné blues, autorsky i přednesově. Spálený se proti tradici nesnažil být nad věcí, neházel své věty do autu. Většinou doslova šel po textu. Svůj sípavý hlas ani trochu nešetřil. Ale naučil se pro něj psát i hledat texty.
Spáleného parta ASPM na svou stranu získala přinejmenším dva typy posluchačů: obdivovatele jednak bluesové syrovosti a instrumentální hravosti, jednak bohatého a vzájemně se umocňujícího souzvuku.
Petr Kalandra si při odchodu k sólové dráze odnesl svou podobu folkového i rockového blues, ale jeho podíl na zjednodušení Spáleného tvorby a zpěvu zůstal v ASPM nadále slyšitelný.
Nyní vydané Spáleného album nazvané Nemůžu popadnout tvůj dech představuje svého druhu „best of“ celé této letité cesty.
Nemohlo začít líp než nejstarším hitem Asi v tom bude nějakej háček. Spálený už dávno před původní začátek textu rovnou předsouvá jeho název a zároveň slogan. Z mnoha existujících verzí se každému nemusí nejvíc líbit právě tato nová, ale hudba i text jsou nejlepší a nejoriginálnější, jaké kdy Spálený v žánru napsal. Podtitul by klidně mohl znít Romance špatně milovaného. Právě tak jako jeden portrét francouzského zpěváka Charlese Aznavoura.
Pak už jdou jedna písnička lepší než druhá.
Jedinou ukázku afroamerické klasiky, Black & Blue od černošského pianisty z první poloviny 20. století Fatse Wallera, přeložil havlíčkobrodský literát Ladislav Vondrák – mimochodem také autor titulního textu alba – volně, ale zvukomalebně a rytmicky jako Černá a rudá.
Jako zpěvák je Spálený ještě víc doma v následujících vlastních skladbách, zejména koncertně prověřeném Mezi břehy a Blues pro barmanku „U Brázdů“, nezapomenutelném díkůvzdání zvěčnělého textaře Pavla Vrby všem hospodským múzám.
Mezi ostatními novějšími repertoárovými čísly je perlou Radost má vždycky jen hulvát, Jeseninova báseň v překlad Jana Zábrany, výtečně kdysi zhudebněná fenoménem divadelní hudby Jiřím Bulisem. Spálený si s brilantností zkušeného aranžéra upravil originál k obrazu svého hlasu i akordeonu Radka Pobořila.
Pod vysokou tematickou i poetickou úrovní alba se tak ocitá jen píseň 100 000 modrých sluncí. Tady si Spálený výjimečně vybral moralitu Jana Krůty o zlých rodičích, už na hranici kýče. Zařazení do tak silného výběru je snad oprávněné hlavně tím, že písničku si za minulé léta pokaždé vyžádali posluchači.
Album je obdivuhodnou přehlídkou sehranosti kapely ASPM i umu jejích jednotlivých, už „zasloužilých“ hráčů: trumpetisty Michala Gery, vibrafonisty Radka Krampla, tubisty, baskytaristy a kytaristy Filipa Spáleného a bubeníka Filipa Jeníčka. Dramaturg a instrumentátor alba Jan Spálený jim znova umožnil nadýchnout se k osobitějšímu výkonu, než jaký bývá vyhrazen muzikantům ve společnosti podobně silné autorských a interpretačních osobnosti. Sám Spálený se ze svých nástrojových možností s nebývalou pokorou soustředí na klávesy.
Jako „hosté nejmilejší“ jsou v dokumentaci právem uvedeni Radek Pobořil a Spáleného veterán, tenorsaxofonista František Havlíček.
Označení „hudební režie“ může znamenat ledacos. V případě Michala Gery je to porozumění a zvýraznění hudebního světa a celé osobnosti Jana Spáleného.
Jiří Černý
Nejčtenější články