| Vydáno 14.07.03 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Rockoví Yes klasiku nepředstírají
Rocková hudba už od šedesátých let pokukuje po tak zvané vážné neboli klasice.
Jednou za čas i ty nejtvrdší rockery jako jsou třeba Deep Purple popadne touha přenést svou elektrickou výbavu do sálu filharmonie a poměřit se s tamními uctívanými „frakouny“. Většinou to chutná jako pověstný pejskův a kočičin dort. Ale jsou i výjimky. Jako nedělní koncert skupiny Yes, který se stal skutečnou událostí pražského podzimu.
Londýnský kvintet Yes tíhne ke klasice už svými skladbami, jejich délkou i stavbou. Hned úvodní Close To The Edge se mnohem víc než rockové písničce podobala symfonické větě. Už tady vzala za své třicet let stará pověra, že klasický háv skupiny šil varhaník Rick Wakeman. Naopak: zatímco stříbrovlasý Wakeman se ve své sólové kariéře dávno zamotal do kýčovitých úprav Wagnera, Liszta i Chopina, nejnovější z jeho klávesových nástupců Tom Brislin naprosto přirozeně a neokázale splynul s celkovým zvukem Yes.
A podobně nevadilo ani to, že Yes za sebou neměli úplnou filharmonii, ale jen podstatně zmenšené, výrazně smyčcové seskupení mladých polských instrumentalistů, kteří skupinu doprovázejí na evropském turné. Ráz koncertu udávali ti, kteří jsou i autory většiny z jedenácti zahraných skladeb: zpěvák Jon Anderson a kytarista Steve Howe. Světlý, štíhlý a přitom kovově zvučný tenor sedmapadesátiletého Andersona jedinkrát nezaváhal, někde dokonce zněl průrazněji než před třiceti lety ve studiu. Jeho generační vrstevníci Plant, Lake nebo Ian Anderson mu mohou jen závidět. Tak nadoblačné zpěvácké zdraví mívají jen chlapci před mutací.
Virtuóz na mnoho nejrůznějších elektrických i akustických kytar, Steve Howe, nehraje svá sóla jako akrobat, ale jako tanečník. Někdy elegantně dvorní, jindy frajersky barový, vždy s odstupem a nadhledem. Vůbec mu ovšem nedělá potíže odehrát většinu času jako rovnocenná součást Yes, případně přenechat prostor baskytaristovi Chrisu Squirovi. Toho očividně baví úloha pomrkávajícího skupinového klauna; sóluje jaksi mimochodem, ale s mimořádnými melodickými nápady.
Čtvrtý z nejslavnější sestavy, bubeník Alan White, získával rockové ostruhy už jako mladíček v Plastic Ono Bandu Johna Lennona a na úplně jiný styl Yes si musel kdysi zvykat. Zvládá to dokonale a sóla čtyř bubeníků uprostřed půlhodinového Rituálu vedl zcela hromovládně.
V Průmyslovém paláci pražského výstaviště jsme si hudby Yes užili celkem 140 minut včetně dvou přídavků. Skupina nám po čtyřech letech znovu ukázala, že zatímco autorsky už dlouho jen udržuje dobyté pozice, na koncertu dokáže doslova oživit všechnu slávu nejlepšího anglického artrocku.
Jiří Černý
Vstupenka, hudební recenze Jiřího Černého pro stanici Český rozhlas 2, Praha, 13.listopadu 2001.
Publikováno: 30.1.2002
|
Nejčtenější články