| Vydáno 16.07.03 O kultuře a hudbě->Hudební nahrávky Písničková zvířátka z Lutkovy Budky
Budka se dá udělat nejen pro špačka, ale zároveň taky pro Dešťovku, Rosničku, Černou kočku, Draka Železňáka, Vránu a lišku, Tlustokožce slona nebo dokonce i pro Mamuta. Vymyslet takovou budku velebudku umí pochopitelně jenom velký znalec živočichopisu. A pokud je Budka názvem alba a zmíněná zvířata jsou tituly písniček, může být stvořitelem pouze farmakolog, skladatel a textař Jiří Zych. Neplést prosím s Karlem, Jiří Zych se píše s tvrdým y a nezpívá. On ty písničky od něho a za něho odedávna zpívá jeho spolužák z rodného Lipníku nad Bečvou, Petr Lutka.
Když dneska řeknete Lutka, leckdo se přeslechne a myslí, že mluvíte o Jaroslavu Hutkovi. Kdo ale zažil před třiceti lety vznik písničkářského společenství Šafrán, rozumí dobře. Petr Lutka se v něm tenkrát náramně vyjímal i vedle Hutky, Vladimíra Merty, Dáši Voňkové nebo Vlasty Třešňáka. K mikrofónu zásadně mířil úprkem, do židle i s kytarou spíše padal než usedal a posluchači se smáli ještě než otevřel pusu. Jakmile ji otevřel, bezděčně rozehrál mimickou etudu, za jakou by se nemuseli stydět Josef Dvořák, Jarda Štercl, Ferenc Futurista ba ani Charlie Chaplin. A jak se smál a křenil, tak i zpíval. S přibližnou intonací, udýchaným tempem, škobrtavým rytmem, ale tak vesele, ach, vesele! Žádnou podobnou metodu proudového zpěvu jsem po Lutkovi už nikdy nepoznal. Však taky žádný písničkář kromě Lutky neměl takového autora jako byl Jiří Zych. Především si každý správný folkař psal písničky sám. A za druhé: nikdo je nepsal tak jako Jiří Zych. Rychle, slova i hudbu naráz, zkrátka proudově. Klidně i před lidmi na požádání. Karel Kryl by ho samozřejmě vykrákal přinejmenším za velmi přibližné rýmy, ale enšpíglovitý farmakolog by asi pokrčil rameny, že je to jen taková sranda.
A myslím, že by měl pravdu. Pokud ovšem pojem srandy vnímáme podobně jako kdysi Voskovec s Werichem. Což se teď možná ukáže právě při poslechu alba Budka. Podlehne zase někdo kouzlu nechtěného a bude za dílo Jiřího Zycha považovat i popěvek o frézaři Frantíkovi, protože nebude tušit, že ve skutečnosti se jedná o hříšek svazáckého mládí skladatele Ludvíka Podéště a textařů Jaroslava Dietla a Iva Štuky? Petr Lutka totiž v onom roce 1982, kdy ty písničky natočil s kytaristou Emilem Pospíšilem, všechny prodchnul naivisticky šíleneckým elánem, jakým byl v celé zemi české postižen snad už jenom Jan Vodňanský.
Celá ta doba k popukání ovšem zrovna nebyla, leckdo byl zavřený kvůli pouhým dopisům či peticím, kandidáti věd myli výlohy a přikládali do kotlů. Ale i tehdy se na spikleneckých koncertech potvrdilo, že Češi jsou smějící se bestie. Zvláště když je k tomu ponoukali Moravané Jiří Zych a Petr Lutka. Boudu šlo tehdy na obrněné a ofízlované bolševiky ušít těžko, ale ona by bývala dobrá i Budka. Mně jako písničkářské album těší i teď, s pětadvacetiletým zpožděním.
Vstupenka, hudební recenze Jiřího Černého pro stanici Praha, 14.listopadu 2000
Publikováno: 23.6.2001
|
Nejčtenější články