| Vydáno 16.07.03 O kultuře a hudbě->Hudební nahrávky Dylan s japonskou precizností
V brožuře je to vedle neznámých fotografií z prvního Dylanova nahrávání také všech šestnáct textů (i v angličtině), což u autora navrženého na Nobelovu cenu za literaturu přijde zvlášť vhod.
Výběr samotný pak zpochybňuje pověru, že po deset let starém trojkompaktu The Bootleg Series (s takřka shodným označením 1961-1991) a jeho anglickém pokračování Live 1966 už nelze k Dylanovým nahrávkám dodat nic podstatného.
Neznámý japonský dramaturg sice na začátek předsunuje – jakoby na žádost ješitné firmy – jeden ze tří loňských snímků z Portsmouthu, potom však už chronologicky mapuje Dylanovu kariéru. Dvacetiletý mladík se cestou z rodného Severu ještě stavuje v Minneapolisu (lidová Wade In The Water), příští rok zpívá v newyorském klubu Gaslight (další lidová Handsome Molly) a tři roky nato koncertuje v Sheffieldu (To Ramona). Tato poslední ze tří akustických nahrávek pochází z filmového dokumentu Don´t Look Back a legitimuje čtyřiadvacetiletého Dylana jako zpěváka, kytaristu i harmonikáře natolik sebevědomého, že během britského zájezdu nepozval svou slavnější přítelkyni Joan Baezovou vůbec k mikrofonu. K rockovému snímku z Manchesteru (I Don´t Believe) – prvnímu z pouhých čtyř, které jsou relativně známější – je alespoň přidán navíc Dylanův sarkastický úvod. Z roku 1968 sledujeme Dylanovo první veřejné vystoupení po motocyklové havarii (Grand Coulee Dam z Pocty Woodymu Guthriemu), o šest let později jeho první turné (Knockin´ On Heavens Doors z alba Before The Flood).
Jako na dotvrzení staršího názoru encyklopedisty Peta Gammonda, že „prakticky na každém albu přišel s nějakým novým pěveckým stylem“, Dylan ve filmu Renaldo a Clara (1975) odlehčuje k nepoznání hit It Ain´t Me, Babe a mezi písničkami založenými na hlubokých, vícevrstevnatých významech jako jsou Dead Man, Dead Man, Dignity (z MTV Unplugged asi skutečně nejlepší) a závěrečná Things Have Changed takřka napodobí bezstarostného Paula McCartneyho (Country Pie).
Málo platné, i Japonci svému Dylanovi rozumějí. Jejich firemní výběr by mohl se ctí podepsat kdokoli z amatérských nadšenců, kteří za Dylanem jezdí všude, kam se hne a všechno nahrávají.
Publikováno: 8.9.2001
|
Nejčtenější články