| Vydáno 16.07.03 O kultuře a hudbě->Hudební recenze Tom Jones - zedník ve smokingu, tenor v barytonu
TOM JONES (křtěný Thomas Jones Woodward) se narodil 7.června 1940 v hornické rodině v Pontypriddu, jižním Walesu.
V šestnácti přestal chodit do školy, oženil se a nikdy nerozvedl. Do pětadvaceti zpíval bez úspěchu, pak se na vrcholu éry Beatles a Rolling Stones stal idolem střední generace. Vyniká v několika stylech, od černošského soulu přes swing až po country music. Nikdy neskládal, netextoval ani nearanžoval. Většinu 70. a 80.let prozpíval v přepychových kabaretech a hotelech v Las Vegas, kde převzal pověst i honoráře Franka Sinatry a Elvise Presleyho. Ze „zlatých klecí“ se pak nečekaně vrátil do nahrávacích studií i na evropské rockové festivaly. V Praze bude 20.září koncertovat poprvé.
Když jednou Miroslav Horníček mluvil v televizi o svém vztahu k nudismu, vyzdvihl jako vrcholně erotickou filmovou scénu, kde oba jsou oblečeni, jenom večeří a smějí se na sebe. Titulní hrdina se podle stejnojmenného románu Henryho Fieldinga jmenoval Tom Jones. Tento film režiséra Tonyho Richardsona, s Albertem Finneym v hlavní roli, ovšem v roce 1963 zdaleka nezapůsobil jenom na Horníčka; získal mnoho Oskarů a plnil kina. Z popularity romantického dobrodruha Toma Jonese těžil i zpěváka, který se do té doby pod jménem Tommy Scott & The Senators nikam nedostal. „Tenkrát to šlo těžko. Všude byly samé skupiny a jak vám nebylo kolem dvanácti a neměl jste tváře plné uhrů, tak o vás nikdo nezavadil ani pohledem. Pro mě to byl obzvlášť malér, protože jsem byl starší než většina začínajících zpěváků.“
V roce 1964, kdy Beatles se svým černobílým reportážním Perným dnem odkopli dosavadní kolorovanou představu o hudebním filmu pro mladé, bylo Tomu Jonesovi čtyřiadvacet, ani ne o jedenáct měsíců méně než Karlu Gottovi. Ale Gott už byl podruhé zlatým slavíkem, zatímco Tom Jones ještě nevydal ani singl. Rok nato už vedl britskou hitparádu, za další dva jeho hity přebírali zpěváci na celém světě včetně pracovitého Gotta.
Jako ve všech zemích s keltskou tradicí je i mezi třemi milióny Velšany plno výborných zpěváků. Proslulé jsou velšské sbory, mezinárodní soutěž operních sólistů v Cardiffu a v poslední době zejména Thomas Hampson, jeden z nejlepších světových barytonistů.
Ve Walesu patrně kdekdo zpívá od malinka, takže i historek z Tomova mládí je habaděj. Jak si doma hrál na zpěváka a maminka mu místo opony rozevírala aspoň záclonu. Jak v té hře pokračoval i v krámě, kde zákazníkům zpíval z bedny a vybíral pak od nich vstupné. Jak mu ve škole učitel vyčítal, že při hymně přeřve všechny ostatní. A ta nejlepší zkazka: jak jezdil na koncerty slavného Dannyho Williamse hlavně proto, aby na konci, když si všichni společně zazpívali Měsíční řeku, pokaždé udržel poslední vysoký tón ještě pár vteřin poté, co už i Williamsovi došel dech.
Po večerech Tom zpíval v kostelech i v hospodách, přes den pracoval na stavbě, v rukavičkárně nebo papírně, i jako podomní prodavač vysavačů. V sedmnácti se stal otcem Marka.
Hladové návraty z Londýna
Při pohledu na Tomovu pověstnou rugbistickou postavu těžko věřit, že jako dvanáctiletý chlapec těžce onemocněl tuberkulózou. Dva roky musel zůstat doma a docházela za ním soukromá učitelka. („Naučil jsem se s ní víc než za celý zbytek času ve škole.“) Hudební školu měl jedinou - rádio. Tam si provždy zamiloval výbušnost a zběsilá tempa zpívajícího rockového klavíristy Jerryho Leeho Lewise, ale jinak už téměř samé černochy: klid Brooka Bentona, dramatické podání Solomona Burka, měkkost Bena E.Kinga a pop-soul elegantního Sama Cooka.
Sám přitom ovšem začínal v amatérských skupinách nejprve jako bubeník. („Ve Walesu zpívá každý, a tak ani nepoznáte, že vynikáte nad ostatní.“) Netlačil na pilu, snad nechával své kariéře až příliš volný průběh. Nezjančil, když ho ve své talentové soutěži uvedl nejslavnější britský operní tenorista Donald Peers, ani když se potom nic nedělo. Ochotně natočil řadu zkušebních snímků, které skončily zapomenuty v regálech gramofonových firem. O proniknutí do Londýna se pokoušel s kamarády několikrát a pokaždé se vraceli domů ještě chudší, hladoví až běda.
A kupodivu stejně samozřejmě přijal i dalšího z nabízejících se manažerů, Gordona Millse, prvního člověka z této branže, který bezmezně věřil v jeho talent a nenechal se žádnými neúspěchy odradit. Mills sám dříve zpíval se skupinou Viscounts a stále výborně komponoval. Jako manažer byl přímo posedlý vymýšlením nejnepravděpodobnějších uměleckých pseudonymů pro své svěřence. Gerryho Dorseyho překřtil podle německého operního skladatele na Engelberta Humperdincka, z Raymonda O´Sullivana udělal Gilberta O´Sullivana, což každému Britovi hned vybavilo starodávnou dvojici anglických operetních autorů Gilbert and Sullivan. Hromotluk Thomas Woodward se měl stát Tomem Jonesem.
Mills se trefil pokaždé, všechny tři pseudonymy přinesly svým nositelům slávu. Jestli u Toma Jonese navíc postřehl i erotický náboj chlapáckého hlasu a předem odhadl jeho důsledky, pak klobouk dolů před manažerovým instinktem. Poprvé, ale ne naposled.
Opakovaný omyl diskdžokejů
První Jonesův singl byl předělávkou staršího amerického hitu a neuspěl. Co vybrat na druhý? Zpěvák chtěl písničku od svého manažera, It´s Not Unusual, Jistý hit v ní viděl i Mills, pokud ji ovšem nazpívá nějaká hvězda. Vyhlédl si bosonohou Sandii Shawovou, jenomže ta nesnadnou melodii s ostrým bigbandovým aranžmá odmítla. Když se později u českého publika příliš neprosadila ani Marta Kubišová s tuzemskou verzí Červánky, bylo zřejmé, že muzikálně mnohem slabší Angličanka se rozhodla dobře, jak pro sebe, tak pro Toma Jonese. Dostal písničku až na vrchol britského prodeje a blýskl se v ní vším: vysokou polohou, swingovým frázováním a velkým, ostrým a zároveň širokým tónem. Několikrát se dotkl vysokého des, což je krajní nota i pro tenoristy kalibru Luciana Pavarottiho, a naprosto suverénně zvládl i krkolomnou pasáž, kde nejnižší notou je as.
Jestliže tato poloha zůstala i v mnoha následujících nahrávkách jeho doménou, jak mohou někteří publicisté dodnes tento hlas označovat za baryton? Příroda mu totiž dala výjimečně tmavou barvu a v celém rozsahu stejnou šíři. Něco podobného zažila česká scéna během soupeření Waldemara Matušky s Karlem Gottem: tentýž vysoký tón vypadal u Matušky pokaždé jaksi netenorově. Stejně nasnadě bylo srovnání mezi Jonesem a Gottem, originální verzi brzy následovala česká. Tak zazněly například dvojice I´m Coming Home – Já dávno vím, Delilah – Čas růží. Gott zvládal Jonesovy polohy obdivuhodně čistě a s příjemným napětím, ovšem hlasem mnohem světlejším. Jonesův zpěv nemá u nás obdobu ani mezi současnými muzikálovými „výškaři“ Kamilem Střihavkou nebo Danem Bártou; to spíš se mu přiblížili Emanuel Sideridis z někdejší brněnské Progress Organization a Michal Prokop framusovského období.
Ne náhodou někteří západní diskdžokejové, dokud Toma Jonese neviděli, považovali ho zpočátku za černocha. Zmýlilli se podobně jako jejich kolegové o deset let dřív při prvních nahrávkách neznámého memphiského závozníka Elvise Presleyho.
Omyly publicistů se právem staly Jonesovou pýchou.
Že se mu ale začalo říkat Tygr z Walesu, k tomu neméně přispělo i fluidum, jaké vyzařoval na koncertním pódiu.
Hody krajkou a hedvábím
Nikdo to tak nevymyslel, a přece se to stalo: v dobách, kdy ještě neexistovaly sociologické průzkumy, které by Toma Jonese přesně nasměrovaly k vhodné cílové skupině posluchačů, se takřka naráz a na nejrůznějších místech světa začaly Jonesovy koncerty plnit ženami středního věku. Zatímco jejich dcery zbožňovaly útlého Johna Lennona nebo Micka Jaggera, matky se chodily dojímat i vyřádit při zpěvákovi, co měl svaly všude, i v hrdle.
Svlékat se nemusel, Horníčkova teorie tušeného a tím silnějšího erotismu fungovala dokonale. Přesně ušité kalhoty mu padly. Jones v nich taky uměl vyzývavě kroutit boky jako kdysi Presley, kterého kvůli tomu televizní kameramani zabírali jen od pasu nahoru.
Co přitom vyváděly divačky, historie nepamatovala. Místo obvyklého ječení a mávání házely Jonesovi na pódium své kalhotky všech barev a materiálů. Nosily si je z domova stejně jako fotbaloví fanoušci vlajky a trumpety. I v takových prádlových bakchanáliích, jaké se odehrávaly v síni prince Alberta, viktoriánské baště měšťanské kultury, zůstávala pro velšského tygra zřejmě největším vzrušením hudba. Jakmile písnička dozněla, začal dobrácky, bez jakéhokoli předstíraného vydráždění, šťastně pomrkávat a s nadhledem i smyslem pro humor si občas setřel nějakými kalhotkami pot z čela a vrátil je dolů ženám, které se užuž sápaly na pódium.
Toma Jonese ovšem chtěl každý: film, televize, velké kluby. V té době se zpěvák i jeho manažer ukázali prozíravější než býval Presley se svým plukovníkem Parkerem. Když Jones v roce 1966 odmítl sedmiletou smlouvu v Hollywoodu, kdekdo ho považoval za šílence. Kolikrát se předtím přece navyprávěl, jak chce k filmu a jak obdivuje Sinatrovo herectví! Jakmile mu ale řekli, že bude točit příští pondělí s Presleyho partnerkou Ann Margretovou a přitom ani pořádně neznal scénář, pochopil, která bije. Později si mezi osmi nabízenými velkými rolemi nevybral žádnou, i když s ním měli hrát Sean Connery a Richard Harris.
Nechtěl dělat ani muzikály, od začátku mu byly podezřelé.
A když dostal z Las Vegas podobnou nabídku k dlouhodobému vystupování v předsálí hotelu Caesar, jakou v téže době přijal Karel Gott, manažer Mills rozhodl, že si počkají, až je pozvou do hlavního sálu, kde právě vystupoval Frank Sinatra. Za dva roky byl na Sinatrově místě.
Ta o té trávě
Jeho převleku do smokingu tehdy předcházel ještě okatější převlek repertoáru. Jones si jej bez ohledu na žánry rád vybíral podle toho, co se mu dobře zpívalo. Proto si v rozhlase a televizi párkrát zkusil i countryový slaďák o zelených lučinách domova, Green Green Grass Of Home. Taky se mu líbilo, jak to dělal jeho favorit Jerry Lewis. A když se pak posluchači v dopisech čím dál víc dožadovali „té o té trávě“ a dokonce si oni do rozhlasu zatelefonoval i Presley, manažéru Millsovi došlo, že je čas vydat takové věci i na deskách, ať už si o tom jako skladatel myslel cokoli. Rockové dramatické árie byly vytlačovány klidnými countryovými popěvky.
Vánoce 1966 odezněly na celém světě ve znamení Green Grass Of Home a podle toho vypadalo i následující stejnojmenné Jonesovo album. U nás z něj čerpali nejen interpreti typu Milana Chladila (Funny Familiar Forgotten Feelings – Ve tvých dlaních), ale dokonce i taková Eva Olmerová (He´ll Have To Go – Čekej tiše).
A jestliže někteří čeští bluesmani dodnes kroutí hlavami nad trvalou zálibou našeho publika v country („to nikde jinde není“), pláčí na nesprávném hrobě. Podobné chutě a hudbu najdeme všude včetně chorvatských pláží. Dokonce i na eskymáckých (!!) singlech. Jen místní Jonesové bývají slabší.
Takto repertoárově dozbrojen vstoupil Tom Jones do sedmdesátých let jako nejvšestrannější i nejúspěšnější sólový zpěvák moderní populární hudby. Jeho desek se do roku 1976 prodalo – přepočteme-li i alba na singly – přes sto miliónů.
On se s tím ale moc nepočítal. Jednak ho vždycky víc těšilo zpívat živým lidem než nahrávacím mašinám, jednak jeho honoráře v Las Vegas dosáhly pohádkových čísel. Milión dolarů za třináct týdnů v hotelu Flamingo – to by nebylo zlé ani pro dnešní hokejové hvězdy kanadsko-americké NHL. V takových podmínkách Jonese nic nepobízelo nahrávat nové desky. Zvláště když měl jako první Brit v dějinách americké televize i svůj pravidelný pořad a hosty jako byli Janis Joplinová, Aretha Franklinová, Ella Fitzgeraldová, Ray Charles, Presley, Joni Mitchelová, Stevie Wonder, Joe Cocker nebo Tina Turnerová. Zřejmě i manažerovi Millsovi se zdálo, že stačí občas vydat koncertní alba, jejichž názvy se měnily podle dotyčných hotelů a kabaretů.
Zpátky mezi britské rockery
Když bylo jeho synovi jedenáct, Tom Jones v jednom rozhovoru mimochodem prohodil, že by ho rád někdy viděl v showbusinessu. „Mohl by být v nějaké agentuře.“ Později bulvárním tiskem proběhly snímky přetučnělého teenagera a na Marka Woodwarda se zapomnělo. Připomněl se ve svých devětadvaceti: po smrti Gordona Millse v roce 1986 převzal jeho manažerské místo. Nejenže obnovil ochablou nahrávací aktivitu svého otce; hlavně ji organizoval s novými hudebníky. Písní A Boy From Nowhere z muzikálu o toreadorovi El Cordobesovi sice Jones ještě plul ve starých vodách, nicméně se po mnoha letech dostal na druhé místo mezi britskými singly.
V roce 1988 znovu pronikl do první pětky, už s odvážnějším počinem, spoluprací s londýnskou novátorskou skupinou Art Of Noise na skladbě Kiss. Její rozporuplný autor Prince prý zpěvákovi řekl: „Díky, že jste to udělal.“ Novináři o tom chtěli vědět víc, ale Tom Jones neztratil svůj humor a odvolal se na scénu z filmu Růže. Bette Midlerová se tam v roli countryové zpěvačky vyznává slavnému písničkáři, že mu fandí a ráda nahrává jeho písně. „To mě vážně těšíte, že mi fandíte. Ale to vám říkám: mé písničky už nikdy nezpívejte,“ citoval Jones filmovou odpověď a dodal: „Napadlo mě, že by bylo hrozné, kdyby se to stalo mně. Tak jsem se ho už na nic neptal.“
Tom Jones vklouzl do neznámého prostředí jako by tam byl odjakživa. Na výročním koncertu Amnesty International ho doprovázeli Pink Floyds, starý hit It´s Not Unusual nečekaně uplatnil v kresleném seriálu o Simpsonových. V roce 1994 ho irští Cheiftains pozvali vedle Stinga, Rolling Stones a Sinéad O´Connorové na album Long Black Veil a na jeho vlastním sólovém CD The Lead And How To Sdwing It nevyvedlo Jonese z míry ani osm různých producentů. „Pro mě je to v podstatě pořád to samé. Vlastně se nic nezměnilo. Pořád musíte mít před sebou mikrofon a zpívat, ať už je to elektrické nebo akustické.“
Kdo z nás zažil šedesátá léta, jen těžko se při pražských koncertech tehdejších hvězd smiřoval s tím, že jim odchází rozsah i síla, a naopak rád uvěřil šéfredaktorovi Rock&Popu Vojovi Lindaurovi, že největším zážitkem na rockovém festivalu v Glastonbury pro něj byl Tom Jones. Ale víc jsem uvěřil přece jen až svým vlastním uším při poslechu předloňského Jonesova alba Reload. Žádný trik v názvu, to je skutečně Nový náklad: sedmnáct duetů s novými partnery a tak překvapivým repertoárem, jako je hned úvodní Burning Down The House, slavné staré číslo avantgardních Talking Heads, tady s mladými Cardigans. Jména dalších partnerů jsou malým průvodcem po současném rocku: Stereophonics, Robin Williams, Jonesův krajan James Bradfield z Manic Street Preachers, Mousse T (s nahrávkou Sexbomb slyšíme Jonese na kdejakém rádiu, ale jsou tam i lepší), Simply Red, Pretendets, Portishead a další.
A když se v duetu s Vanem Morrisonem v jeho Sometimes We Cry rozpomínají dva z nejoriginálnějších zpěváckých stylistů na život i na svého předchůdce, naříkavého drtiče ženských srdcí Johnnyho Raye, v duchu si říkám: Díky Tome, že máš teď jiné kamarády než v Las Vegas.
Ale nevěřte sentimentálnímu pamětníkovi. Na internetu pak totiž zjistíte, že starý lišák Tom Jones nějak stihne všechno, turné ve Walesu, v Evropě i v Americe, v květnu koncert s Pavarottim a přáteli, v červenci charitativní koncert v Hyde Parku – ale mezitím téměř každý měsíc i Las Vegas, a pokaždé porci nejméně devíti, ale taky čtrnácti večerů bez přerušení.
Čili šedivá je všechna teorie, zelený strom koncertního zážitku. Uvidíme 20.září. Někdy nás zklamala slavná jména, ale třeba americký swingař Tony Bennett nadchl i dvacítky. A ten je o čtrnáct let starší než Tom Jones.
Publikováno: 16.10.2001
|
Nejčtenější články