| Vydáno 16.07.03 O kultuře a hudbě->Hudební nahrávky Dylan loupeží s láskou
 Během své čtyřicetileté nahrávací činnosti to dvakrát předvedl naplno: na dvojalbu Self-Portrait (1970) a na novém disku Láska a loupež (Love And Theft). V prvním případě se dějinami prozpíval s pomocí přejatých písniček a neuspěl na pultech ani v kritikách. Teď si směsici stylů složil sám, podobně jako Beatles na své bílém dvojalbu (1968).
Kdo by tedy hledal pouze dvě nejznámější Dylanovy tváře, folkovou a rockovou, musel by některé písničky přeskakovat. Což by ale – na rozdíl od skutečně nepovedeného Self-Portraitu – byla škoda. Poměříme-li totiž Lásku a loupež všemi Dylanovými alby, patří k těm vervnějším a syrovým, i na první poslech blízkým.
Lennon nebo McCartney jistě uměli do vypůjčených stylů dosadit původnější hudební motivy. Z tohoto pohledu Dylanovovo Bye And Bye začíná přesně jako slavná Hartova a Rodgersova Blue Moon, kterou ostatně zpíval i na Self-Portraitu. Povědomá se zdá i minstrelská intonace Poor Boy. Jestliže však po okysličení Dylanovým zpěvem a naprosto souznějícími muzikanty probřeskne naléhavost i těchto nahrávek, pak většina alba je ještě celistvější. „Vlaková jízda“ na způsob Johnny Cashe (Tweedle Dee & Tweedle Dum), rokenrol z časů Chucka Berryho (Summer Days), military country s pikovaným banjem (High Water) nebo velebné kytarové dunění jak od Duana Eddyho – cokoli z toho Dylan sype z rukávu. Včetně písničky Floater (Too Much To Ask), s jejíž houslovou melancholií se ocitáme až někde ve třicátých letech: jen bychom namísto nyvého Ondřeje Havelky museli postavit za mikrofon chroptícího Jima Čerta.
Nebo bez legrace: Louise Armstronga.
Neboť i Dylanův zpěv, pouhý zvuk jeho hlasu bez ohledu na text, má stále víc podobné postavení jako Armstrongův. Vůbec není fyziologickou patálií či zkarikovatelnou podivností. Symbolizuje nám už celý hudební a mnohým i životní styl. Poměřovat Dylana jinými zpěváky je omylem vždycky, ale na novém albu ještě větším než na předchozím studiovém Time Out Of Mind (1997), k jehož velkému ohlasu přispěla i celková konejšivá atmosféra. Současná doprovodná parta kolem osvědčeného Dylanova baskytaristy Tony Garniera, na čele s univerzálním Larrym Campbellem (kytara, housle, banjo, mandolina) a texaským akordeonistou a klávesistou Augiem Meyersem, si dokonale rozumí se zpěvomluvou, zpovědí, exhibicí, šepotem i výkřiky svrchovaně múzického a originálního zpěváka, omylem a do omrzení považovaného mnohými publicisty za jakéhosi „básníka s kytarou.“
Znalost textů může zážitek z alba zesílit tomu, kdo přijme Dylanovo vyprávění příběhu, jenž začne, zadrhne se, kouskuje a namísto soustředěnosti se vyznačuje spíš proudovou tvůrčí metodou: něco je nedopovězeno záměrně, jinde autora žene hudba a na slovní ztráty nehledí. Ovšem rozeznat citáty z Fitzgeralda, Virgilia, Hemingwaye, Shakespeara, Nicka Cava, Lewise Carolla, Sinatrových hitů, starých bluesmanů a z dřívějšího Dylana není totéž jako je pochopit. I tentokrát ale stojí za to se o to pokusit. Rozervané texty o rozervaných láskách jsou písničkářovým celoživotním údělem. „Nikdo nezpívá tak čistě jako ti, kdo jsou v nejhlubším pekle,“ napsal Franz Kafka a znovu potvrdil věčný milenec a loupežník, střídaje přitom fasádu kabaretiéra, bluesmana i rockera.
Pokud ovšem někdo Dylanovi kontroluje intonaci, textům nerozumí a v doprovodu napočítá čtvrtinu obyčejných tanečních shufflů, může album právem odložit.
Publikováno: 16.10.2001
|
Nejčtenější články