| Vydáno 17.07.03 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Nazí v Plzni
Do Plzně na festival Divadlo nejezdím kvůli nahotě. Na po-sledních sedmi ročnících, které jsem absolvoval, jí sice bylo dost, ale ne toho druhu, aby si – slovy Jiřího Grossmanna - divák nemrava přišel na své. Letos se však o ní mnohem víc psalo a mluvilo.
Začalo to dopoledne 12.září. Primátor Jiří Šneberger se podíval z okna a spatřil šest naháčů na lyžích. Jeden právě klepal slepeckou holí do auta, kterému nezbylo než zastavit. Lyžaři z ostravského Bílého divadla dorachotili ke kostelní zdi a před bílým závěsem spustili za doprovodu dívčího, koncertně oblečeného smyčcového kvarteta svou hru Ty, který lyžuješ. Od roku 1997 ji hráli 88 krát. Inspirovaly je k ní kresby Martina Velíška; toho, co vymyslel vnitřek hospody U vystřelenýho oka v Praze na Žižkově. Smál jsem se i dojímal, jako všichni kolem. Nahota zdůraznila něžnou nemotornost i amatérskou horlivost. Zmizel šok, zůstala groteskní poezie němého filmu.
NAHÁČI POBOUŘILI V PLZNI CÍRKEV, psalo potom Plzeňsko. BĚHAT NAHÝ NA PETŘÍNĚ JE TRESTNÉ, V PLZNI NE, horlili v Právu normalizačním způsobem Ivan Blažek a Matěj Hušeka. Svolávali význačné policisty i paragrafy o trestných činech. Tajemníka festivalu Tomáše Froydu vzrušením překřtili na Jaroslava Frojdu. Naštěstí také napsali, že primátor „by ale jako vrchní velitel městské policie povel k zásahu nedal.“
Festivalový maratón jsem radostně proseděl obvyklým tempem čtyři představení denně, do nedělní noci patnáct. Na Skleněný zvěřinec dalších Ostravanů, Divadelní společnosti Petra Bezruče, jsem šel totiž dvakrát. Mladí herci byli stejně dokonalí jako v jiných hrách Blanka Bohdanová, Josef Somr, Kamila Magálová nebo Milan Lasica. Na Richarda Krajča vzpomínám doteď: coby syn Jima Morrisona ze skupiny Doors oprávnil i tento významový posun Williamsova originálu. Škoda, že dělí svůj čas s televizní Medúzou a skupinou Kryštof. Jeho herecká energie, cit, samozřejmost a originalita snesou srovnání se startem Vladimíra Pucholta i Ondřeje Vetchého.
Nejobtížněji se píše o nejsilnějším zážitku. Budapešťské vervní herectví mě strhne pokaždé, ale Krétakör Színház a jejich Dělnický cirkus, to byla sopka. Předem se psalo o tunách písku, pytlích vody, pile, nahých hercích. Režisér Árpád Schilling všechno a všechny hnal na doraz. Obnažil i zpěv a melodii trubky. A ponižovaný Vojcek vyšel z této úpravy věčného Büchnerova dramatu opět nový, jinak čistý než třeba z nedávné operní režie Davida Radoka. Buď požehnána plzeňská nahota.
Jiří Černý
(Reflex č.39)
|
Nejčtenější články