| Vydáno 01.08.03 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Jací nacisté, takový Kabaret: libový
Ani skvělý americký muzikál, jakým je Kabaret, nevyzní naplno, pokud divadlo nemá pro tento obor výborné zpěváky, tanečnice a orchestr. Nuselské múzické síly jsou však jen prostřední a proto málokdy dokážou hudebními čísly vytýčit vrcholy inscenace. Jejich Kabaret nevzrušuje ani neuráží. Chvílemi potěší připomenutím známých melodií, ale většinou vyklizuje pole situační činohře. A v té zkušenost nejstarších jasně vyniká nad neprůkazným talentem mladších.
Večer přitom začíná nadějně. Dětské vláčky jedou tmou jako metaforická předehra obou kontrastních motivů předválečného Berlína, kabaretní nevázanosti a bezúsměvného nacistického drilu. Napětí vydrží ještě v prvním setkání politických i morálních protihráčů, amerického spisovatele Cliffa Bradshawa a nacisty Ernsta Ludwiga. Potom už se vytrácí jakákoli naděje (tohoto) Kabaretu být žánrově vylehčeným, psychologicky zjednodušeným, maloformátovým, ale umělecky srovnatelným odrazem Viscontiho filmu Soumrak bohů (1968). Jakože Fosseho devítioskarový Kabaret z roku 1972 jím byl.
Daniel Rous, jenž coby Ludwig těží jen z árijské tvářnosti a předpisového esesáckého vzrůstu a po dobrém rozjezdu, kdy ve vlaku předstírá měšťanskou slušnost, ztuhne ze všech nejdřív. Potom zmatní i Mario Kubec v nevděčné spisovatelské roli. Nerozsvítí ho ani milostný vztah se zpěvačkou Sally, ani nenápadná a nenapadnutá režie. Ale protože autorská dvojice Kander/Ebb obtížila takřka nachlup stejnou a podobně těžko hratelnou spisovatelskou figurou i jiný svůj muzikál, Řeka Zorbu, je v tom herec částečně nevinně.
Naopak Petru Rychlému se asi málokdy nenaskytne příležitost být motorem celého večera jako v Kabaretiérovi. Má výbornou masku. Snad až příliš. Zpod ní plyne do hlediště jen slušné řemeslo, ale žádná okouzlující, chorobná a tajuplná dekadence. Ani vysloveně „přídavkové“ hity jako ten o penězích není Rychlý schopen vygradovat. Když se k němu přidají typově sice vhodně ordinérní, ale pramálo rafinované tanečnice, které se i v nenáročných krocích jen málokdy rytmicky sejdou, mění se muzikál v jakousi neurčitě lidovou hru se zpěvy. Ani divadelní orchestřík tomu ze svého zvláštního pravého balkónku nedává víc jiskry, především vinou standardních aranžmá bez chuti a zápachu. Jako bychom právě teď ani neprocházeli obrodou nejrůznějších typů židovské hudby…
Jedinou očividnou a slyšitelnou muzikálovou osobností nuselského Kabaretu je Tereza Bebarová v úloze Sally. Vnějškově má pro ni skvělé předpoklady, nepoměrně větší než malá a podsaditá Liza Minelliová, muzikálová superhvězda a nejslavnější Sally pětatřicetiletých dějin Kabaretu. Bebarová vládne i dostatečnou charakterizační šíří, nenosí si z role do role ani z výstupu do výstupu osvědčené grify. Nemít program, v její Sally bych možná vůbec nepoznal Eržiku z ostravské Balady pro banditu. Svou Sally nestaví z mnoha proměnlivých detailů; od začátku do konce má v sobě základní, jednoduché a drastické nálady kabaretní hvězdy. Bojuje, hroutí se, koketuje i opravdu miluje, vše naplno a vše jen chvíli.
Aby se už tak dost působivá dramatická křivka této Sally víc zvlnila, musela by asi Bebarová mít komunikativnější partnery - nebo ještě lépe zpívat. Jestliže v mluveném slovu téměř nikdy nepřehrává, ve vypjatých zpěvních polohách někdy ano, stejně jako před pěti lety v Baladě pro banditu. Tady se má od Minelliové co učit: samozřejmě nikoli italskoamerickému hlasovému materiálu, jenž je nepřenosný, ale způsobu, jak rozevřít nejdůležitější vysoké tóny. Doposud má Bebarová zažité je po svém jaksi udramatizovat.
Jediný vztah, který má v Deákově režii barvitý vývoj a schopnost upoutat diváka, se odehrává mezi stárnoucí majitelkou chudobného hotýlku slečnou Schneiderovou a panem Schultzem, židovským obchodníkem s ovocem. Ne zcela v duchu díla a jeho protirasistické ideje, ale divadelně účinně hrají Eliška Balzerová s Břetislavem Slováčkem svou verzi mnohokrát opakovaného a nenaplněného milostného příběhu z podzimu života, jaký třeba vyzpívali i Beatles v Eleanor Rigbyové. Darmo poukazovat na nebezpečnou blízkost této dvojice kýči. Jiné vztahy v nuselském Kabaretu kýčovité nejsou, protože buď vůbec nefungují nebo se hlavního děje dotýkají pouze okrajově. Jako zveselá rozkročená slečna Kostová (Monika Kobrová) a její námořničtí zákazníci.
Předčasným finále Deákovy inscenace je výborná sborová scéna vlasteneckého zpěvu, pojatá jako starodávné tableau, takový nacistický Ženíšek. Ke konci pak už jen přibývají hákové kříže, ale nikoli napětí. Ve výtvarně málo působivém prostoru se některý „lid“ pohybuje jako kdyby už nezbyl čas mu říci jak, takže partajní úderníci se od utlačených Berlíňanů rozeznají jen podle vysokých bot a vytrčených brad.
Zdá se, že tentokrát režisér každému něco trochu ubral, kabaretiérům, nacistům i Židům. V takto libovějších polohách mají k sobě blíž a daleko k hudebnímu dramatu.
Tleskalo se dlouze. Bebarové, Balzerové a Slováčkovi bylo zač.
Publikováno: 10.11.2001
Večer přitom začíná nadějně. Dětské vláčky jedou tmou jako metaforická předehra obou kontrastních motivů předválečného Berlína, kabaretní nevázanosti a bezúsměvného nacistického drilu. Napětí vydrží ještě v prvním setkání politických i morálních protihráčů, amerického spisovatele Cliffa Bradshawa a nacisty Ernsta Ludwiga. Potom už se vytrácí jakákoli naděje (tohoto) Kabaretu být žánrově vylehčeným, psychologicky zjednodušeným, maloformátovým, ale umělecky srovnatelným odrazem Viscontiho filmu Soumrak bohů (1968). Jakože Fosseho devítioskarový Kabaret z roku 1972 jím byl.
Daniel Rous, jenž coby Ludwig těží jen z árijské tvářnosti a předpisového esesáckého vzrůstu a po dobrém rozjezdu, kdy ve vlaku předstírá měšťanskou slušnost, ztuhne ze všech nejdřív. Potom zmatní i Mario Kubec v nevděčné spisovatelské roli. Nerozsvítí ho ani milostný vztah se zpěvačkou Sally, ani nenápadná a nenapadnutá režie. Ale protože autorská dvojice Kander/Ebb obtížila takřka nachlup stejnou a podobně těžko hratelnou spisovatelskou figurou i jiný svůj muzikál, Řeka Zorbu, je v tom herec částečně nevinně.
Naopak Petru Rychlému se asi málokdy nenaskytne příležitost být motorem celého večera jako v Kabaretiérovi. Má výbornou masku. Snad až příliš. Zpod ní plyne do hlediště jen slušné řemeslo, ale žádná okouzlující, chorobná a tajuplná dekadence. Ani vysloveně „přídavkové“ hity jako ten o penězích není Rychlý schopen vygradovat. Když se k němu přidají typově sice vhodně ordinérní, ale pramálo rafinované tanečnice, které se i v nenáročných krocích jen málokdy rytmicky sejdou, mění se muzikál v jakousi neurčitě lidovou hru se zpěvy. Ani divadelní orchestřík tomu ze svého zvláštního pravého balkónku nedává víc jiskry, především vinou standardních aranžmá bez chuti a zápachu. Jako bychom právě teď ani neprocházeli obrodou nejrůznějších typů židovské hudby…
Jedinou očividnou a slyšitelnou muzikálovou osobností nuselského Kabaretu je Tereza Bebarová v úloze Sally. Vnějškově má pro ni skvělé předpoklady, nepoměrně větší než malá a podsaditá Liza Minelliová, muzikálová superhvězda a nejslavnější Sally pětatřicetiletých dějin Kabaretu. Bebarová vládne i dostatečnou charakterizační šíří, nenosí si z role do role ani z výstupu do výstupu osvědčené grify. Nemít program, v její Sally bych možná vůbec nepoznal Eržiku z ostravské Balady pro banditu. Svou Sally nestaví z mnoha proměnlivých detailů; od začátku do konce má v sobě základní, jednoduché a drastické nálady kabaretní hvězdy. Bojuje, hroutí se, koketuje i opravdu miluje, vše naplno a vše jen chvíli.
Aby se už tak dost působivá dramatická křivka této Sally víc zvlnila, musela by asi Bebarová mít komunikativnější partnery - nebo ještě lépe zpívat. Jestliže v mluveném slovu téměř nikdy nepřehrává, ve vypjatých zpěvních polohách někdy ano, stejně jako před pěti lety v Baladě pro banditu. Tady se má od Minelliové co učit: samozřejmě nikoli italskoamerickému hlasovému materiálu, jenž je nepřenosný, ale způsobu, jak rozevřít nejdůležitější vysoké tóny. Doposud má Bebarová zažité je po svém jaksi udramatizovat.
Jediný vztah, který má v Deákově režii barvitý vývoj a schopnost upoutat diváka, se odehrává mezi stárnoucí majitelkou chudobného hotýlku slečnou Schneiderovou a panem Schultzem, židovským obchodníkem s ovocem. Ne zcela v duchu díla a jeho protirasistické ideje, ale divadelně účinně hrají Eliška Balzerová s Břetislavem Slováčkem svou verzi mnohokrát opakovaného a nenaplněného milostného příběhu z podzimu života, jaký třeba vyzpívali i Beatles v Eleanor Rigbyové. Darmo poukazovat na nebezpečnou blízkost této dvojice kýči. Jiné vztahy v nuselském Kabaretu kýčovité nejsou, protože buď vůbec nefungují nebo se hlavního děje dotýkají pouze okrajově. Jako zveselá rozkročená slečna Kostová (Monika Kobrová) a její námořničtí zákazníci.
Předčasným finále Deákovy inscenace je výborná sborová scéna vlasteneckého zpěvu, pojatá jako starodávné tableau, takový nacistický Ženíšek. Ke konci pak už jen přibývají hákové kříže, ale nikoli napětí. Ve výtvarně málo působivém prostoru se některý „lid“ pohybuje jako kdyby už nezbyl čas mu říci jak, takže partajní úderníci se od utlačených Berlíňanů rozeznají jen podle vysokých bot a vytrčených brad.
Zdá se, že tentokrát režisér každému něco trochu ubral, kabaretiérům, nacistům i Židům. V takto libovějších polohách mají k sobě blíž a daleko k hudebnímu dramatu.
Tleskalo se dlouze. Bebarové, Balzerové a Slováčkovi bylo zač.
Publikováno: 10.11.2001
|
Nejčtenější články