| Vydáno 01.08.03 O kultuře a hudbě->Hudební nahrávky Harrison opouštěl Beatles rozmáchle
„…když máte dva tak mimořádné talenty jako Lennona a McCartneyho, je pošetilé hledat jinde,“ vysvětloval jednou producent George Martin, proč ani on nezjednal na deskách Beatles větší autorský ani zpěvácký prostor sólovému kytaristovi Georgovi Harrisonovi. Rozchod skupiny zjara 1970 tedy nejenže nebyl pro jejího nejmladšího člena žádnou tragédií, ale naopak vytouženou příležitostí konečně ukázat, že není pouze vnímavým interpretem cizích nápadů. Svých vlastních nastřádal tolik, že svůj první sólový písňový projekt – po předchozích dvou instrumentálních experimentech - mohl vydat jako trojalbum!
Už názvem All Things Must Pass (Všechno musí pominout) jakoby se odstřihával od legendy o Beatles. Z nich si pozval do studia jen Ringa Starra, i k němu ale další bubeníky a perkusisty, včetně mladíčků Andyho Whita a Phila Collinse, budoucích hvězd skupiny Yes a Genesis. Ve shodě i diskusi s představou amerického producenta Phila Spectora, propagátora „zvukových stěn“, Harrison vůbec zmnožoval všechny nástroje. O sólovou kytaru se s ním dělil Eric Clapton a Dave Mason, mj. s nimi hrál černý klávesista Billy Preston i rollingstonovští dechaři Keyes a Price.
Publicistická chvála zněla téměř jednohlasně. Prestižní The Rolling Stone označil zvuk trojalba za "wagnerovský, brucknerovský, hudbu horských vrcholů a širokých obzorů“, dokonce za „rokenrolovou Vojnu a mír.“ Nicméně k širšímu ohlasu hlavně pomohl singl My Sweet Lord, melodický modlitební gospel. (Teprve tehdy skupina Chiffons úspěšně zažalovala Harrisona kvůli podobnosti s jednou svou písní. Předchozí, obchodně neúspěšnou Prestonovu verzi My Sweet Lord nechala bez povšimnutí.)
V bookletu dvojkompaktové reedice, která připomíná třicetileté jubileum vydání, Harrison vkusně a s odstupem, zcela neoslavně a střídmě, označuje některá aranžmá za příliš mohutná; celá léta prý je chtěl přetočit jinak. Na druhé straně ovšem nelze Spectorově produkci upřít, že v něčem předstihla dobu a ve srovnání s McCartneyho „rockestrem“ či pokusy o kombinaci různých skupin a filharmonií zní živěji a oduševněleji. Mezi sedmnácti původními písničkami se stále zdají nejsilnější Beware Of Darkness, radostně dynamické Wah-Wah a Awaiting On You All, roztomilá poklona věrným beatlovským fanouškům Apple Scruffs, starobyle countryový waltz Behind That Locked Door a jediná převzatá od Dylana, If Not For You. Spojení Harrisonovy autorské inteligence, vroucí laskavosti a pokorného, muzikálního zpěvu zde odpovídá i celkový zvuk, včetně Spectorovy podivínské, ale tentokrát naplněné zásady, že „některé nástroje by měly být pociťovány, ale ne slyšeny.“
Bonusová snaha dát dnešnímu konzumentovi „něco navíc“ snad zaujme Harrisonovy skalní příznivce, hodnotová škála deseti snímků je ovšem značná: od nevýrazné loňské verze My Sweet Lord s druhým hlasem Sam Brownové až po pradávné klukovské jamování včetně popěvku k Lennonovým třicetinám. Je slyšet, že ani Harrison nebyl „vždycky takovej ten kytarista pomalý ruky“, jak o sobě říkával, „styl artróza.“
V podstatě stejná kapela jako na trojalbu pak s Harrisonem za rok hrála na slavném Koncertu pro Bangladéš. Jestliže léta 1970-71 vnímáme jako dodnes světélkující tečku za hudbou a ideály hippies, má na tom svou zásluhu i George Harrison.
George Harrison: All Things Must Pass. 2 CD, 60 a 66 minut, vydal GN Records/Parlophone 2001.
|
Nejčtenější články