Dvojí vypískání moderní opery v Národním divadle
Vypískat operu v pražském Národním divadle - to se nestává každý den. A přesto "nejúspěšnější opera nové hudby", jak dnes bývá Vojcek označován, zažila ve Zlaté kapličce pískot už několikrát. Naposled zrovna minulou neděli, při premiéře nového nastudování. Byl ovšem jiný než v roce 1926, kdy necelý rok po berlínské premiéře představil Vojcka Pražanům šéfdirigent Otakar Ostrčil. Část publika tehdy pískala tak vytrvale, že musela jí opona dolů, večer se nedohrál a celá inscenace byla po třech představeních stažena. Větší skandál Národní divadlo nezažilo.
Převčírem se pískalo z důvodů zcela opačných, z nadšení. Po devadesátiminutovém Vojckovi, hraném bez přestávky, musela jít opona mnohokrát nahoru, aby se divákům znovu a znovu děkovali tvůrci inscenace v čele s dirigentem Elgarem Howarthem a režisérem Davidem Radokem. Jestliže předchozí pražský počin šestačtyřicetiletého syna slavného Alfreda Radoka, Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu, vyšel z ankety Divadelních novin jako inscenace roku 2000, troufám si tvrdit, že Vojcek může za rok sklidit stejné vavříny. Mladý Radok si opět vybral hlavní spolupracovníky podle svých představ, tentokrát ještě výrazněji. Pražské nastudování je totiž koprodukcí s Operou Göteborg, kde Vojcka uvedli už v roce 1998. Vedle anglického dirigenta si tedy Radok do Prahy přivezl švédského scénografa, návrhářku kostýmů, režiséra světel a šest zpěváků. Právě barytonistovi Marcusu Jupitherovi v titulní roli a sopranistce Irmě Mellergaardové jako jeho milé Marii patřilo nejoslavnější hvízdání. Ale podobně dokonalým přechodem z polomluvy do zpěvu, výslovností němčiny, osobitým, nešablonovitým herectvím a stupňováním výkonu v dramatických vrcholech se vyznačovali i ostatní.
Jestliže David Radok loni ukázal, jak silnou a dostačující inspirací mu je samotná Šostakovičova partitura a jak v ní lidskost převládá nad popisnou aktualizací, pak stejnou službu teď prokázal rakouskému modernistovi Albanu Bergovi. Aniž by potlačoval výchozí příběh Büchnerova dramatu o ponižovaném vojáku Vojckovi, který ze žárlivosti zavraždí Marii, Radok od začátku, zvláště pak ve scénách Vojckových básnivě šíleneckých vidin, vyjevuje i Vojckovu duši, toužící po čisté lásce. Nejkrásnějším potvrzením režisérova plánu je závěr opery. Všechny stavební prvky - včetně mimořádně přesného orchestru Národního divadla a barevně čistých obdélníkových ploch - společně vyzáří tak silný očistný pocit, jakoby Bergovi vedl ruku Dostojevský.
Už na páteční generální zkoušce jsem tleskal jak jsem uměl, ale v neděli mě prvně v životě opravdu mrzelo, že neumím pískat na prsty.
Vstupenka, hudební recenze Jiřího Černého pro stanici Praha, 13.března 2001.
Publikováno: 21.6.2001
Nejčtenější články