| Vydáno 01.08.03 Lidé, věci, dobrodružství->Hudební osobnosti Z londýnského kurníku do řevnického lesa
 Chicken Shack znamená v anglicko-českém slovníku kurník. V muzikantské historii černošského amerického Jihu to bývalo slangové označení laciných bluesových lokálů.
Čeští pamětníci šedesátých let tyhle jemnosti sice většinou neznali, ale přesto na jméno Chicken Shack reagovali. To přece byla vyhlášená londýnská bluesová parta v čele se zpěvačkou, jejíž jméno jsme si upravovali na perfektní Kristýna, a se sólovým kytaristou Stanem Webbem. I když v té době byli samozřejmě slavnější Eric Clapton, Jeff Beck nebo Jimmy Page, ani Stan Webb si nemohl se svou skupinou Chicken Shack stěžovat na nedostatek popularity. Jejich řízné, hospodské blues, které v sobě nezapřelo rockovou inspiraci Freddieho Kinga, mělo úspěch i v Americe; snad právě proto, že Stan Webb nedělal z hudby filozofii a nechodil do studia nahrávat nekonečné opusy. „Blues je především živá, pódiová záležitost. Záleží na pocitu,“ říkal v roce 1970. Když si rozevřu archivní obálku s Webbovým jménem, vysype se na mě spousta tehdejších novinových výstřižků. Psalo se o tom, jak Chicken Shack odmítli smlouvu s velkou firmou, protože po nich chtěla komerční brak, o Webbově rekordně dlouhém kytarovém kabelu i o jeho lásce k pivu.
Potom Christina Perfect odešla zpívat pop ke skupině Fleetwood Mac a Stan Webb propíjel své neúspěchy v zakládání nových a nových skupin. Nějak nám sešel s mysli.
A najednou bum bác: nejenže Webb vydává nový disk, ale dokonce tuto sobotu večer vystoupí na druhém ročníku bluesového festivalu v lesním amfiteátru v Řevnicích u Prahy. Jestli zahraje to, co na disku, uslyšíme vyzrálé elektrické blues, kde není ani nota navíc, při kterém se posluchač baví a dobře ví, že nejde o život. V jedné ze svých dvanácti písniček zpívá: „Moc ti toho dát nemůžu, jediný co mám, jsem já.“ Stan Webb není zvlášť pronikavý zpěvák, v tomto ohledu se mu možná na řevnickém festivalu vyrovnají Jan Spálený, Peter Lipa nebo Jiří Šlupka Svěrák. Ale je se svou kytarou srostlý, hlas i nástroj frázují přirozeně jako dvojčata. To není jen výsledek talentu. To je i přirozená odměna za věrnost bílému britskému blues, hudebnímu stylu, který býval módou v začátcích Rolling Stones, pak se tu vytrácel kamsi do německých zapadlých klubů, tu zase vynořoval v hitparádách, ale nikdy nezmizel na dlouho.
Ostatně měřeno bluesovým standartem, Stan Webb je v nejlepších letech. Má přesně věk Vladimíra Merty, dokonce o 13 dní méně. Přesto v sobotu tváří v tvář pořadatelům lesního festivalu zjistí, že by mohli být jeho dětmi. A možná si vzpomene, jak to bývalo u něho doma v Anglii, když tam k nim v šedesátých letech jezdili z Ameriky černí bluesmeni předvádět své chraptivé, houkavé, nebo jen suché hlasy, kytary a foukací harmoniky. Koloběh blues je nekonečný, historie se opakuje. Nové je, že místo abychom si o Stanu Webbovi vystřihovali články z Melody Makeru, koupíme si jeho desku nebo si ho rovnou jdeme poslechnout v Řevnicích do lesa.
Vstupenka, hudební recenze Jiřího Černého pro stanici Praha, 29.května 2001.
Publikováno: 29.6.2001
|
Nejčtenější články