Kdo v čem je marťan?
Že i kmenoví autoři Reflexu někdy zastávají vzájemně opačné názory,na to si čtenáři, jak věřím, zvykli. Necítím proto potřebu dlouze polemizovat ani s komentátorem Bohumilem Pečinkou, když - ostatně "jako host" na stránkách MfD 7. února - šmahem všechny politické aktivisty z občanských iniciativ degraduje na "naprosto nevypočitatelné politické Marťany". Ergo kladívko: kdo je aktivní mimo strany,je politický hňup.
Těžko ale přejít, co Milan Knížák (Reflex č. 6) vyvozuje z estrád na Nově. "I tak dobrý operní tenor,jako je Štefan Margita, se dal na pokleslý pop asi díky své ženě, která je v pokleslém popu ukotvena již od začátku své kariéry." Důvodně Knížáka podezírám, že o začátcích Zagorové buď nic neví, nebo mu je celý pop tak protivný a pokleslý,jako bývala soudruhu Chruščovovi experimentální hudba; kakofonie nebo dodekafonie - všechno jedna pakáž. Zagorová absolvovala herectví na brněnské JAMU,v televizní inscenaci výborně zpívala i hrála titulní roli Vančurovy Josefiny (televiznímu radnímu by ji snad z archívu půjčili) a díky neobyčejně citlivé dramaturgii dirigenta a skladatele Františka Trnky nahrála koncem šedesátých let s Ostravským rozhlasovým orchestrem řadu nevšedních písniček. Některými spoluvytvářela nový žánr - rockový šanson; myslím třeba Obraz smutný slečny, Cyganichu, Mrtvou lásku nebo Monolog. K posledním dvěma napsala své nejlepší texty, ale dobře - míle daleko od "pokleslého popu" - textovala i předělávky amerického rocku. I během beatového festivalu v Lucerně tam jako sólistka Kovalčíkova Flaminga obstála například i v soulovém repertoáru Arethy Franklinové. "Ona je taková podivná a dělá to dobře," řekla o jejích nahrávkách Hana Hegerová. Myslím, že Zagorová - spolu s Kubišovou a Přenosilovou - posunula zpívání popu k mnohem větší volnosti a osobitosti.
Po příchodu z Ostravy do Prahy se Zagorová postupně nechávala mlít show-businessovou mašinérií, nicméně ještě dlouho poté v ní nebyla "ukotvena". Ledaže by Knížák za "pokleslý pop" považoval i Suchého a Havlíkovu Kytici, kde Zagorová jako bludička i Hanička byla srovnatelnou partnerkou tehdejších semaforských hvězd: Molavcové, Suchého a Dvořáka. (Všechno dodnes ke slyšení na deskách.)
Sledovat pozdější výprodej tak velkého talentu bylo i pro mne smutné, nicméně kritik je povinen za všech okolností rozlišovat. Takže třeba Zagorové celovečerní jevištní pořad Noční telefony (1990) podle scénáře Pavla Šruta stále snesl umělecká měřítka. Alespoň ta moje.
19. 2. 2002 www.reflex.cz
Nejčtenější články