Žáha - Soul Machine
Patrně z obdivu k nestárnoucímu černému zpěvákovi Jamesi Brownovi a obměnou jeho sloganu Sex Machine nazvala skupina Žáha svůj albový debut Soul Machine. Jenomže tak se jmenuje už album tria The Denison/Kimball z roku 1995. A hlavně: soulová hudba Žáhy je všechno jiné, jenom ne strojová. (Čímž se ostatně liší od přece jen poněkud prokrabičkovanějších Monkey Business, s nimiž nepochybně bude srovnávána.) Nevynalézavý název je však naštěstí jedinou šedivinou tohoto sopečného alba.
Nebyl jsem asi sám, kdo nevěřil, že Žáha může z nahrávacího studia vyjít s něčím tak nezapomenutelným, jako jsou půlnoční závěrečné scény bluesových lesních festivalů, kde na rytmus divokého zpěvného mužíka Marka Hlavici tanečníci houpnou tak zběsile, až se mění v krtonožky, jimž od bot lítá škvára až na kapelu. Otázka spíš zněla: Nebude album příliš chudokrevnější?
První dojem silně připomíná úžas, jaký kdysi provázel premiéry rockera Pavla Bobka nebo soulmana Michala Prokopa; podobnou radost ze zpěváka, který dává každou notou najevo, jak je po uši zamilovaný do vyhraněného hudebního stylu, včetně oné americké angličtiny, jak jej ovládá hravě a bez dřiny a jde si pro každou frázi jak kraulařské tempo pro vodu. Hlavica, jenž si pro tento projekt zvolil přezdívku SoulM, má oproti Bobkovi i Prokopovi sice nesporně důraznější, přesnější a barvitější kapelu (o kvalitě studia ani nemluvě), ale ta oddanost hudbě a naprostá nezávislost na požadavcích režimní ideologie nebo trhu jsou stejná. Soulová směs černošských tančíren a kazatelen totiž u nás nikdy nebyla výnosnou hudbou své americké otčiny. Jako by tu žilo i něco z britské zdrženlivosti: Jethro Tull nemohli soulovou módu ani cítit, a Beatles dokonce nazvali své album posměšně Rubber Soul (Gumová duše).
Druhý, neméně překvapivý dojem z alba Soul Machine: je to hodně jiná Žáha než na koncertech. Už od výběru skladeb. Mezi patnácti nejsou dvě výrazně si podobné, třebaže jedenáct jich složil i otextoval SoulM. Hlavicovský rukopis je, pochopitelně, cvičený na soulových dějinách včetně zvukomalebných inspirací: při frázování textu Don´t Push nelze nevzpomenout na Tinu Turnerovou a její Nutbush (City Limits). Jestliže je však album v něčem typicky a v nejlepším slova smyslu české, pak je to právě citlivé, kultivované rozšíře ní soulového slovníku. Krásná, melodicky napadnutá je minuta gospelového trojhlasu Better Days Must Come, z opačného pólu je jediná převzatá skladba Don´t Stop: v pomalém akustickém blues s jednou z mnoha podob SoulManova harmonikářství bychom těžko hledali taneční originál z roku 1977 se skupinou Fleetwood Mac. Žáha se duchu britské autorky, někdejší bluesové "perfektní Kristýny", rozhodně blíží víc.
Dramaturgie alba ctí cirkusáckou zásadu efektního začátku, strhujícího konce a nepolevujícího napětí uprostřed. Za úvodní People Wanna Dance ani závěrečnou Wanna Takeyou Higher by se nemusela stydět žádná americká kapela, autor, aranžér ani zvukař. Celých 55 minut hudby je prodchnuto razancí i nápaditostí všech instrumentalistů. Žáhovské kytary Petra Jurkoviče a Miroslava Linharta, memphisky koumavá baskytara Jáchyma Baška a sfingovitě pevné bicí Tomáše Makovského mají ve studiu řadu hostí. Hodnotou samou o sobě jsou dechy z YoYo Bandu: saxofony Jiřího Šímy a trubku Romana Kubáta bych nejraději dodatečně vehrál do některých snímků soulového mistra Otise Reddinga, kde to dechy kazí. Ale nepřeslechnutelnou, jakkoli drobnou parádu dělá třeba i vibrafon Radka Krampla a perkuse Imrana Musy Zangiho v rozjímavě komorním It´s Gonna Be Daydream. Není divu, že mezi nimi jako by i SoulM měl několik nejrůznějších hlasů.
Takové album je radost poslouchat kolem dokola.
11. 4. 2002 www.reflex.cz
Nejčtenější články