Vargův svět 2002
Žádné vystoupení Mariána Vargy není jen tak. Legendu o bratislavském skladateli a klávesistovi lisztovské tváře vrství nejen příběhy o tom, jak hraje, ale i jak nehraje. Začalo to už v šedesátých letech se skupinou Prúdy: při jejich prvním televizním vystoupení Varga odmítl během playbacku držet tamburínu. On je přece varhaník!
Při soukromých hodinách u skladatele Jána Cikkera měl dovoleno v bytě národního umělce kouřit a k pozdějším lekcím na konzervatoři ho shovívavý profesor Roman Berger někdy i budil telefonem. Varga si s Prúdy neužil ani alba Zvonky,zvoňte: když v roce 1969 vyšlo, založil si už trio Collegium Musicum. Zvonky, označené odborníky za jedno z nejlepších alb československého rocku, se vůbec rodily zvláštně. Ani plejáda výborných autorů Peteraj, Skukálek, Filan a Masaryk nezměnila Vargův dojem, že je nouze o textaře, a proto si zhudebnil Válkovu báseň Smutná ranná električka. Nakonec se na Zvonky nedostala a vyšla až na albu Zelená pošta. Zatímco někdejší bouřlivák Miroslav Válek už byl slovenským ministrem kultury, Varga zůstával nadále neuchopitelný, především sám pro sebe. Z nejhoršího se zachránil protialkoholní léčbou a později především péčí své druhé ženy.
Dramaturg letošní Smetanovy Litomyšle Vojtěch Stříteský zná Vargu jen z desek a pozval ho na radu písničkáře Vladimíra Merty. Vargovo okolí při pohledu na miliónový klavír Petrof a představě Mariánových neodmyslitelných doutníků tajilo dech. Drobný pětapadesátník, na renesančním nádvoří osamělejší než kdykoli předtím, docupital na pódium, vyměnil si brýle, hodinky si dal na petrofa a sklonil se nad elektrickouyamahu jako opravář nad telefon. Nastavil rejstříky a spustil. (Bez doutníků.) "On nezahrál žádný hit z desek Collegia," užasle konstatoval po hodinovém koncertu posluchač za mnou - a měl pravdu. Marián chrlil desítky nádherných melodických motivů, až na výjimky (fanfára z roku 1984) neznámých. Hudebnímu obchodníkovi by každý vystačil na tři muzikálová čísla, ale Marián rychle - i po minutě - jen polovstal do nemotorné úklony a do potlesků letěl v improvizacích dál. Najednou reproduktory opakovaně zaškrkaly. Modlil jsem se, ať to nevzdá a "postaru" neuteče do šatny. Dohrál až do přídavků a v Andante cantabile z Čajkovského smyčcového kvartetu C dur poprvé i naposled připomněl svou lásku k ruské klasice. Darovanou kyticí nám aspoň zamával. To už se zvolna vracel do normálního světa. Předtím žil v jiném. Jak ho stvořil, neví ani Varga sám.
3. 7. 2002 www.reflex.cz