| Vydáno 15.08.03 Lidé, věci, dobrodružství->Hudební osobnosti Kočí, car i soudruh
 Po představení Prodané nevěsty v Národním divadle si jednou ctitelky Přemyslu Kočímu stěžovaly, že se jim ve vedlejší roli prošedivělého Míchy líbí míň než jindy. "Děvčátka, ze mě asi sedlák nebude," řekl s úsměvem car Boris Godunov i Petr Veliký, Figaro, Oněgin, Escamillo i Lomikar. "Ano," podotkl kolemjdoucí kolega sólista, "vždycky jen kočí."
Do pětaosmdesáti let barytonisty, komunisty i vyhlášeného šviháka se vešlo - jak vzpomínka naznačuje - bezuzdné uctívání i sžíravé pohrdání. A ještě mnohem víc. Včetně posmrtného skandálu se slavnostním rozloučením, které ředitel Národního divadla Daniel Dvořák nejdříve ohlásil a po několika nesouhlasných reakcích odvolal. Normálního pohřbu se pak zúčastnil mj. i Miloš Jakeš.
Kdybych byl v Praze, šel bych tam také. Většího exota, než byl někdejší ostravský učitel, už česká opera asi nepozná. Ač původně baryton, troufl si po ročním přeškolení na tenorový part v Haydnově Čtveru ročních období. Odešel mu přitom hlas, ale nikoli sebedůvěra. Z Ostravy do Prahy přešel ve dvaatřiceti letech jako hvězda k pohledání. I před nalíčením vypadal tak impozantně jako slavný basista Vilém Zítek. Měl pověst umělce, který "postaví figuru". Pochybovači ovšem té sbírce gest říkali démonický tajtrlík. Svým rozsáhlým barytonem zazpíval všechno, pokud posluchači nevadila nosová rezonance, poněkud huhňavá, snadno parodovatelná výslovnost a profesionální nevyrovnanost, skrytá za ležérnost. V jeho podání se budovatelský pochod Ještě nás všechny čeká fůra práce icavatina Lazebníka sevillského sobě příliš podobaly.
Nebál se hrát v dětském filmu titulní roli brankáře z naší ulice, smečovat mezi divadelními volejbalisty, brodit se coby vodník ve zfilmované Rusalce, kritizovat herectví Gérarda Philipa a vůbec absolutizovat své soudy. Třeba o cestě, "kterou ukazuje Bedřich Smetana, a nikoliv Leoš Janáček a jeho vyznavači, kteří skončili ve formalismu...". Kočího nezviklala ani vídeňská kritika, když stručně napsala, že v Carmen dobře skákal. Nikdo ale nepopře, že první nabídku do Prahy dostal Kočí v éře Václava Talicha a svou důvěru mu už od ostravského působení věnoval i Zdeněk Chalabala a Jaroslav Krombholc. Nejednoduchý estetický spor o Přemysla Kočího se v srpnu 1968 bohužel řešil vojenskopoliticky. Věrný straník se stal ředitelem Národního divadla i profesorem na AMU. V obojí roli přesvědčil i pobavil méně než v předchozí směsi operního Jamese Deana, Jevtušenka i Pavky Korčagina.
Vtip: autor Marek Douša
|
Nejčtenější články