| Vydáno 06.01.04 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Nový tip Pražskému jaru
Ani po třiceti pěti letech nemohu zapomenout, jak v jedné krajské opeře žestě vyvraždily předehru k Beethovenovu Fideliovi. "To je těžké," vysvětlil mi tamní kolega, "oni se živí hlavně v dechovce, která jezdí do Rakouska. Kdyby k nim dirigent nebyl shovívavý, tak by ho s sebou nebrali." Někdy mám dojem, že čas dechovkářů-symfoniků přežívá.
Ubylo sice vyslovených kiksù, ale nikoli profesionálních zívalù, pro nìž je souèasná hudba španìlskou vesnicí. Dokonce slýchám orchestry, které hrají Bohuslava Martinù tak, jako kdyby v životì neslyšely, že už sto let existuje jazzová synkopa. Proto mi vyrazili dech Moravští symfonikové (studenti nebo absolventi brnìnské konzervatoøe, pøípadnì JAMU), kteøí pod vedením dirigenta Aleše Podaøila zasedli na pódium Archy spoleènì s avantgardní skupinou Jablkoò.
Ne že by neudìlali ve složitých rytmech a harmoniích jablkoních instrumentací žádnou chybu; hráli také nesrovnatelnì složitìjší party než tøeba smyèce, jaké doprovázejí Karla Gotta nebo Èechomor. Za celý koncert však neztratili dynamickou šíøi, napìtí, styl a radost, která se okamžitì pøenášela do publika. V úpravách Michala Nìmce pøedvedli, že hudba 21. století mùže být zároveò rozøehtaná, lkát jak ukulele tmou, bìsnit jako Janáèek a sem tam v citacích koketovat tøeba s Chaèaturjanovým Šavlovým tancem. Kdo nevìøí, a si na Nový rok veèer poslechne rozhlasový záznam na Vltavì. Mechaniètí pøehrávaèi staletých partitur budou mít o èem pøemýšlet, mladou konkurenci potøebují jak prase drbání. A Pražské jaro má nový tip.
|
Nejčtenější články