O unií, harmonií a srdci Pavla Nedvěda
Od 3.června vím, že ochrnout se dá za pět minut. Z našeho podkroví bez výtahu mě do noční sanitky už doviklali jako menhir. Zůstal mi jen rozum a řeč.
Na neurologii v Kateřinské jsem byl v krásné společnosti: přes ulici od rodného domu Emmy Destinnové, nedaleko pokoje 129, kde dodýchal Bedřich Smetana, roh od ústavu, v němž žil léta na lůžku básník Oldřich Wenzl. Provzpomínal jsem se ke svítání. Oknem mi ukázalo stromy narostlé jak dům a na stropě skvrnu zaschlou do podoby mužského obličeje ze zámeckých sgrafit v Litomyšli. Mezitím mi lehounce ožily nohy a ruka. Pravá. Za pár dní už s ní šlo nasadit si sluchátka a ladit walkman.
Číňané prý říkají, že nemoc je dar. Myslím, že i dar „ducha přímého“, o nějž prosí Boha jedna českobratrská píseň. Ve Vivaldiho Čtveru ročních období i Bachových Braniborských koncertech jako bych najednou nepřeslechl ani takt. Mozartova Kouzelná flétna ve mně vyvolala sladkohořkou otázku, jestli budu někdy schopen aspoň se zpožděním popsat pro Svět a divadlo, jak ji pro rozkošnou kapesní inscenaci Dejvického divadla zinstrumentoval Matěj Kroupa. Střídal jsem Classic, Vltavu, ČRO 2 a kazety. Právě když se mi zachtělo už něčeho prudšího, ozvala se předehra k Wagnerovu Tannhäuserovi. A dokonce Franckův Prokletý lovec, slastně tajemná hudba mého dospívání. Ale nejhlouběji se mě nakonec kupodivu dotklo přece jen baroko: skladatel Giuseppe Antonio Brescianello, soubor La Cetra a cembalista Václav Luks. Neznal jsem z nich nikoho.
Zanedlouho jsem z článku Františka Koukolíka v LN snad pochopil, že tělo reaguje na hudbu podobně citlivě jako na řeč. Prý se to ukázalo při magnetické rezonanci. (Ležíte ve světlém tunelu a tón po tónu vaše tělo obehrává jakýsi neměnný metal. Každopádně změna.) Mně rezonance především ukázala nutnost probrousit krční páteř. Prý rutinní operace. Každopádně jsem se po ní v nemocnici Na Homolce už díval na fotbalové EURO.
Jediné, co se mi do té doby nepovedlo ani trochu, byly volby do evropského parlamentu. Z Londýnské by to s urnou ke mně měli deset minut, ale dceři řekli, že to nejde. Podvečer od nich přišla studentka, že to druhý den snad půjde. Nazítří se skutečně objevila. Omluvila se, že to vážně nejde a věnovala mi svoje hašlerky. Budou z takových někdy poslankyně? Nabídnou se „vypárovat“ při hlasování nemocného politického protivníka, nebo zopakují scénu s Cyrilem Svobodou? Její trapnost teď cítím ještě silněji: s vlastním tuhým nákrčníkem.
Z Portugalska a Wimbledonu mám dva zážitky, které zůstanou mimořádné bez ohledu na výsledky: 1.„Nechci nikomu nic dokazovat. Miluju tu hru, bavím, se,“ vysvětlila Martina Navrátilová svůj návrat do dvouher a zpochybnila tisíckrát opakovanou poučku o umění včas odejít. – 2.„To, co mi řekl, mi zůstane tady,“ poklepal si Pavel Nedvěd na srdce, když se ho novináři, co mu šeptal trenér Brückner po výhře nad Nizozemskem. „Patří to mezi nejkrásnější věci, které jsem v životě slyšel.“ Ve světě kupčícím i s nejmilostnějšími vzpomínkami se našel hráč, který zvážil cenu mužského přátelství.
O jedno jsem přišel minulý pátek ráno. Zemřel houslista a kytarista Richard Kroczek starší. Na rozdíl od svého syna ze skupiny Buty byl téměř neznámý. Měl cit pro složité harmonické změny, bez takového se nedá hrát pravý jazz, ale jinak je vzácný. To na něm obdivoval Jan Spálený a radostně s ním improvizoval. Kroczek kdysi hrával s populárními Bukanýry a já jim vytkl primitivní zrockování národních písniček. Ale on si zapamatoval mou poznámku na okraj, že toho umějí víc, a mockrát mi za ni děkoval. Recenzentství není zrovna jistota, že jste někomu pomohli. Každá sestřička ve špitále je na tom líp.
A to je vše. Do předvčerejška by mě nenapadlo, že při dotyku počítačových kláves je možné cítit štěstí jako když položíte dlaň na vyhřebelcovaného koně.
Nejčtenější články