| Vydáno 01.08.03 O kultuře a hudbě->Knihy Recenze Literární noviny, č. 11
Nakladatelství Torst vydalo vzrůstem nejvyššímu hudebnímu publicistovi a kritikovi JIŘÍMU ČERNÉMU sloupky, jež v letech 1994-2000 psal pro Český rozhlas, nejdřív v Hradci Králové a pak pro stanici Praha (Načerno v Českém rozhlase, Praha 2000, 580 s., 444 Kč). Prahu poslouchám jen zcela výjimečně, vlastně jen ocitnu-li se mimo Prahu, proto jsem o existenci Černého pravidelných komentářů věděl jen mlhavě, i když jsem si přestavoval, že někam snad ještě píše, byť mně neznámo kam. A vlastně mi bylo líto, že se mi z obzoru Černý ztratil, protože on, ještě spolu s Janem Rejžkem nebo Josefem Vlčkem, mají pro mou generaci zvláštní význam
Neboť jestli bylo možné se v takových 80. letech setkat v nesamizdatové publicistice alespoň trochu s jakýmsi náznakem kritického postoje, tak to bylo právě v jejich textech. (Samozřejmě mluvím o sobě, o hochovi ze zapadlé díry, na jehož naléhání začal trafikant odebírat jednu Melodii.) V 90. letech pak tito muži jako by zmizeli z horizontu, myslím, že nejen z mého. Teď jsem tedy dostal možnost Černého komentáře přečíst. Nemohu sice říci, že bych z nich byl „unesen“, vždyť pro mne ostatně psány nebyly, ale každopádně mám před sebou solidní práci, která snese nejen vlny rozhlasu, ale i stránky papíru. Charakteristický je pro ně nadhled, klid, schopnost pohybovat se v různých oblastech. Černá komentuje politiku (loajální střed), odbočí ke sportu a nejlépe se nepochybně cítí v doméně nejvlastnější, v hudbě populární i vážné. Neimprovizuje, má snad pokaždé jasné téma, nebere zavděk prvním nápadem, ptákovinou, kterou by pak rutinně roztahoval do potřebné stopáže. Jak je to přitom těžké, ví každý, kdo se k takové cyklické fušce někdy zaváže. Vím to. Přesto jeden konkrétní případ, kdy Černý sáhl vedle, si neodpustím okomentovat. A sice sloupek, v němž se Černý obul do mého kolegy z Respektu Zbyňka Petráčka, známého mezi přáteli jako ztělesnění nejčistších foglarovských principů a zásad. Netuše, že to může někdo vzít vážně, ocitoval Zbyněk, oddílová přezdívka Pinďa, v jednom článku známý vtip o třech zdrojích skautingu (britský imperialismus, homosexuální sadismus a ničení přírody pobytem v ní). Jiří Černý, zajisté rovněž skaut, to pochopil jako reziduum komunistických pomluv, dokonce Petráčka obvinil, že čerpal z brožury Skauting ve službách podněcovatelů války z roku 1953. Nejenže je absurdní přisuzovat Petráčkovi zlý úmysl, ale chtěl bych vidět, jak by onen vtip, který paroduje zároveň tři zdroje marxismu-leninismu, mohl v těch letech vyjít. Autor a celá redakce by skončila se skauty v Jáchymově.
Jiří Peňás
Publikováno: 29.6.2001
|
Nejčtenější články