| Vydáno 31.08.04 Kam za Jiřím Černým Nádhera porážek, vítězství a věcných komentářů
„Po prehranom zápase život vie byť pes“, zpívá Pavol Hammel v písničce z roku 1981. Autorem jejího textu Dvojmetrový smútok je Boris Filan a dobře ví, o čem psal: basketbal kdysi hrával za juniory Československa. I když je každá porážka jiná, zhudebněný smutek osamělého pivotmana se naléhavě podobá smutku českých hokejistů po neúspěšném penaltovém rozstřelu s USA na mistrovství světa, smutku fotbalistů vyřazených gólem od Řeků pár vteřin před koncem evropského semifinále a také pocitu každého, kdo teď mohl v Aténách vyhrát, nakonec však zůstal bez vavřínového věnce. „Asi mu je l´úto, asi mu je clivo“.
Lítost a tesknotu poraženého jedince ukázaly televizní kamery miliónům diváků tak zblízka, že jsme si na ni mohly sáhnout. Na kraji ulice seděla zhroucená anglická maratónka Paula Radcliffeová a v dlaních skrývala pláč. Držitelka nejlepšího světového času umí maratón rychleji, než její velký vzor Emil Zátopek, mnohem rychleji než ho běžely v Athénách všechny tři medailistky. Dlouho se rvala s nimi i sama se sebou, až nakonec smutně naplnila známou pravdu, že maratón ve skutečnosti začíná teprve sedm kilometrů před cílem. Kdokoli sice může říct, že Radcliffeová neumí prohrávat a že jí horší umístění nestojí za námahu, nikdo však nedohlédne tam, kde „sedí v duši sivý šakal“, do zklamání třicetileté běžkyně, která ani na svých třetích hrách nezískala jedinou olympijskou medaili.
Marion Jonesová jich naposled v Sydney vyhrála pět, všechny zlaté. V Athénách obhajovala alespoň dvě, v dálce a sprintérské štafetě. Vyskákala ale jen páté místo a protože nedokázala předat kolík, favorizovaná americká štafeta vůbec finále nedoběhla. Dlouhý záběr na tři černé sprinterky, jak se drží kolem ramen a volným krokem, vážně, beze slova a bez slzy, jdou do cíle, aby tam společně odevzdaly kolík jako znak své pospolitosti i ve chvíli porážky – ten obraz ve mně zůstává snad ještě silněji než Marion Jonesová v dobách své vítězné gazelí krásy.
Proti tomu jsou třeba čtvrtá místa, „bramborové medaile“ Martina Doktora a Nikoly Brejchové, dramata nesrovnatelně menší, ale naše. A našince jen málo utěší, že ony těsné prohry patří k věci, jak si pamatují soupeři diskaře Ludvíka Daňka, který je v Mnichově před čtyřiceti lety přehodil posledním pokusem a konečně také na OH vyhrál.
Kdyby nebylo velkých proher, neměla by svou výjimečnou velikost ani některá vítězství. Napínavost obou zlatých běhů Hichama el Guerrouje byla předznamenána všemi předchozími porážkami neskutečně talentovaného, ale i smolného marockého mílaře. Když vyhrál patnáctistovku, byl to vlastně akt běžecké spravedlnosti a krásy. Při běhu na pět kilometrů se to nemohlo opakovat, ten má jiné zákonitosti. Tedy: měl by mít. To by ale favorizovaní vytrvalci nesměli začátek volně odklusat. Jestli se díval filmový režisér Jan Němec, muselo ho po prvním kilometru napadnout, že kdysi běžel ve finále Sportovních her mládeže na Strahově – pravda, jen ten jediný kilometr – rychleji. Tři kola před cílem jsem to už nemohl vydržet, od televize jsem na Maročanovy soupeře křiknul hop, hop. Aby už konečně nastoupili, střásli ho a nedovezli si ho až do finiše. Dovezli a on jim ukázal záda. I taktické chyby mohou být nádherné: pro toho, kdo je využije a pro diváky.
Na diváky tentokrát hodně myslela Česká televize. Mezi externími komentátory využila rekordní počet sportovců. Díky tomu zasvěcenost vysoko vítězila nad rutinou a krasořečněním. Vyslovenou hvězdou je desetibojař Jiří Ryba. Stručný, přesný, předvídavý, vtipný, suverénní. Po půlce závodu pasoval Šebrleho na vítěze tak věcně a jistě, až to mrazilo. Nepolevil ani když Šebrle druhý den ztrácel na vedoucího Karpova až 160 bodů. Od časů Jana Poppera jsem tak výjimečného lehkoatletického komentátora nezažil.
|
Nejčtenější články