V tutom městě držím pěstě (divadlům nablízko)
Nejraději jezdím za někým. Umění nebo příroda, ty jsou až potom. Do Plzně mě nejdřív vábili lukostřelci, hlavně dorostenecká mistryně Evžena a její černá srst; nepřirozená móda vyholených nohou přišla až později.
To už jsem zase na Portě pokaždé vyhlížel, kde budou v noci jamovat Žalman, Jíšová, Nezmaři a Jahelka, abych se k nim tiše přidal a oživil v sobě jihočeské geny po tátovi. A jakmile jsem zjistil, kde bydlí Vlastimil Sýkora, táhlo mě to k němu: z mé kratičké epizody hokejového zpravodaje mi někdejší trenér československé reprezentace zůstal v srdci nejhlouběji, protože je intelektuál, houžev i múzický duch.
Abych někam jezdil i za hoteliérem, to musela propuknout sametová revoluce. Během ní přivedl Arnošt Lustig k nám domů svého amerického kamaráda fotografa a vychválil ho do nebes, stejně jako třeba Halinu Pawlovskou nebo Josefa Vinkláře. S Georgem Janeckem se nemýlil. Fotograf restituoval hotel po dědečkovi, pokoje zařídil ve stylu slavných filmů nebo hvězd („Tuto bude Marlene Dietrich“), začal si zvát bluesmeny a vinárnu vyzdobil tak originální kolekcí plakátů a fotografií, že by mu mohlo závidět kdejaké jazzové muzeum. Na jedné stěně jsou pochopitelně i fotografie amerických vojáků, co v roce 1945 osvobodili Plzeň. Janečkův otec, který ještě po okupaci Československa v roce 1939 přivítal jako generální komisař československého pavilonu v New Yorku prezidenta Beneše, by mohl být na Jirku juniora hrdý.
Spávám u něj už řadu let, i s Dietrichovou. Spíš ale od rána do noci přebíhám Plzní, abÿch stihl denně i pět představení mezinárodního festivalu Divadlo. V prvních ročnících jsem prahnul především po Slovácích. Ať z nich přijede kdokoli, každý je třída sám o sobě. A v druhém, mimouměleckém plánu, jsou téměř všichni předem naladěni na slovensko-českou vlnu: vítací úsměv, jakým přezářil zástup divadelníků nevysoký dramaturg bratislavského Národního divadla Martin Porubjak, bych nevyměnil za deset Dietrichových.
Slováci tedy v mých plzeňských spádech neubyli, čím dál víc však vyhledávám malá divadla, často i pro malé diváky a většinou s mladými herci. Třeba Buchty a loutky: vysokoškolsky vzdělaní loutkáři, kteří se po čtyřech výučních chebských letech vrátili v roce 1996 do Prahy, kde teď hrají ve Švandově divadle. Jejich loutkové divadélko má pokojíkový rozměr, jako měli Formanovi v Boudě. Vlastně jsou to dvě divadélka vedle sebe. Trochu jako na komiksových obrázcích se v nich odehrává příběh boxera Rockyho IX. Soucit, něha, pochopení a teprve potom parodie, ironie, pouťový mumraj. Kdo je navrhl na přehlídku do Washingtonu, nechybil. S muzikálem by Česko sotva Ameriku ohromilo. Ostatně nebyl to právě náš muzikálový expert číslo jedna, Ivo Osolsobě, který řekl po jiné „malé“ hře, Kocourkov sobě, v provedení tradičně výborného plzeňského divadla Alfa, že se mu líbila zatím nejvíc? (To už bylo po Lakomci s Národním divadlem.) Jak pravili kocourkovští v programu: „Řeka teče do kopce, jen když ji táhneš na provaze a popoháníš v kýblu.“ Představení bublalo nápady, řeka tekla do kopce.
Pokud v prvních řadách neseděly děti, ideální diváci, kteří řičí nadšením už po každém zvonění, cpal jsem se tam sám, abych měl doslova Divadlo Nablízku, jak se jmenuje soubor, který sehrál Tracyho tygra v dramatizaci a režii Apoleny Vynohradnykové. Třebaže metafora Saroyanovy novely o tygru, jenž je láska, za celý večer nezazněla, byla neustále přítomna, i v sólech osamělého trumpetisty, trombonisty a perkusisty. Všechny role měly v patách jako stín „druhé“ herce, kteří je překládali do znakové řeči. Nevím, kolik bylo v sále neslyšících. Jako jsem to nevěděl v roce 1995 o Dni nezávislosti ve Washingtonu, kde celodenní rockový koncert (!!) pro půl miliónu lidí překládala neslyšícím jedna dívka na pódiu. Tohle by u nás nikoho nenapadlo – říkal jsem si tehdy. Teď se dozvídám, že v Evropě je prý Divadlo Nablízku prvním souborem, který použil stínové tlumočení do znakového jazyka.
Už vím, za kým v Praze půjdu do Nosticovy ulice.
Nejčtenější články