Kterým traktem vnímáme Zemanovu politiku?
„Zeman dokázal z malé sociální demokracie udělat velkou. Převzal zemi v době krize, čtyři roky menšinově vládnul a pak ji dokázal z té krize vyvést.“ Tak si expremiér představuje (viz dvojstránka DNES 25.9.) dvě řádky, co o něm budou v encyklopedii.
Podobně by ovšem mohl Tiso konstatovat, že dal Slovákům první samostatný stát a lepší životní úroveň, než jakou za války měli jejich sousedé. Jenomže ono je také důležité, jak se to událo a co z toho všeho vzešlo. I když Miloš Zeman vyhrožuje, že „Všechno ostatní bude hodnocení, které často pochází od závistivých impotentů.“
Cenou, kterou sociální demokracie dodnes platí za Zemanovo vládnutí s pomocí opoziční smlouvy a komunistických kutilů Šloufova typu, je - kromě jiného – znehodnocení tradičních občanských ctností. Křičím-li o někom léta, že vypálil tuto zem, mohu se o ni potom s ním rozdělit? Vysmívám-li se komunistům, že jsou dobří na ukazování ve skansenu, mohu se od předního z nich nechat vozit Zemákem? Označím-li vnitrostranické oponenty za lenochy, zůstane mi pak jiná možnost než diktovat svou vůli?
Třebaže to vysočinský důchodce popírá, jeho neuralgickým bodem je a dlouho bude bitva o Hrad, kterou prohrál s Klausem. Zeman mravně podlehl už předem, když porušil svůj veřejný slib politického odchodu. Že se dnes odvolává na někdejší vítězství ve vnitrostranickém (mini)referendu, po němž „pokládal za zbabělé nezúčastnit se prezidentské volby“, lze pochopit, ale ne brát vážně. Připomeňme, že sociální demokraté v koalici s lidovci a unionisty měli občansko-demokratickou a komunistickou opozici přehlasovat. Protože nebyli jednotní, všichni jejich kandidáti postupně prohráli, i Petr Pithart a Jan Sokol. Pro Zemana je příznačné, jak z těchto proher pouze tu svoji označuje za sabotáž a podraz. Je proto zcela nad jeho síly měřit výsledky premiérských a stranických nástupců, „podrazáků“ Špidly a Grosse, skutečným stavem, v jakém jim stranu a vládu zanechal. ČSSD tehdy v předvolebních průzkumech prohrávala s ODS a těžko odhadnout, co ji k těsnému vítězství nakonec víc pomohlo: zda nečekaná, nezemanovská Špidlova odmítavost vůči Klausovi v pověstné televizní debatě nebo Grossova sázka na populární volební agitátory, baviče z týmu Františka Janečka.
Jak ale vyhrát pro Lidový dům další volby? Nejspíš v čele se Zemanovou pražsko-vysočinskou spojkou, Zdeňkem Škromachem. A pak rychle pro Zemana a rovnou na Hrad. „To byl měl být jediný skutečný reálný cíl pro Miloše Zemana, protože vše ostatní je málo,“ říká první místopředseda Grossovy vlády. Co si při všech těchto mocenských šachách myslí (LN 25.8.) o lidech, kteří mají jiné názory? „V minulých prezidentských volbách jsme zažili farizejství některých lidí, kteří říkali, že Miloš Zeman odešel na Vysočinu, takže skončil. To byl samozřejmě nesmysl. Každý, kdo vnímá politiku alespoň tím zadním traktem, tak ví, že tady šlo o cestu přes Vysočinu na Hrad.“
Rozumím. Věřit doslova tomu, co Zeman řekne, je nesmysl a očekávat, že slovo dodrží, je pokrytectví, farizejství. Když tedy ale dnes prohlašuje „Svým způsobem jsem imunní vůči všem, kdo za mnou přijíždějí a říkají vrať se“, kterým traktem to mám nechat projít, aby mi z toho na konci nevyšel staronový kandidát na prezidenta nebo aspoň na předsedu sociální demokracie?
Nejčtenější články