Mladíček, který rockovou hudbu umocnil Kainarem
Prosadit jakékoli objevné umění bylo po Husákově nástupu k moci téměř nemožné. Tím nemožnější, pokud šlo o moderní hudbu. Hlavy komunistických aparátníků byly ještě rozbolavělé skandálem na Bratislavské lyře 1969, ohlasem Krylova exilu i soudem, který proti řediteli Pragokoncertu Františku Hrabalovi vedla v marném pokusu o svou záchranu Marta Kubišová. Nejlepší rockové skupiny se pod vrchostenským tlakem buď rozpadaly nebo upadaly pod úroveň, jíž v relativní volnosti šedesátých let dosáhly. Politické zpátečnictví přálo uměleckému zpátečnictví. Znovu se šily kostýmy s flitry, veselé estrády a velkokapelová aranžmá duchaprázdných odrhovaček.
Právě začátkem sedmdesátých let však téměř monopolní a tudíž přísně střežená firma Supraphon vydala několik alb, která nejneže nebyla ani v nejmenším poplatná normalizačnímu, pookupačnímu režimu, ale naopak otevřela českému i slovenskému rocku, folku a zhudebněné poezii nové obzory. Za všemi těmi dodnes výjimečnými deskami stál Hynek Žalčík. Blonďatý mládenec do svých čtyřiadvaceti let dosáhl coby producent výsledků, pro něž nemáme v tuzemsku srovnání. Mimo hudební kruhy se o něm mnoho nevědělo. Jak nenápadně žil, tak také 8.února po náhlé nemoci zemřel.
Prvně si ho pamatuji z beatového festivalu v prosince 1967 . Seděl vedle mě v Lucerně, vypadal stěží na těch osmnáct a vedl mnohem dospělejší řeči. Komentoval úplně všechno, spíš než sympatický byl překvapivý. A vlastně zajímavější než moji sympatičtější kolegové. Rychle jsem se doslechl, že má také dvě „tlačenky“: v kulturním Ústřední domě dramaturga Jiřího Chlíbce a na Supraphonu maminku, úřednici.
Potom už za Žalčíka mluvila jen a jen jeho práce. Od roku 1969 tak dlouho otravoval redaktory Supraphonu, aby Jaroslavu Hutkovi vydali písničkářské album, až v roce 1975 vyšlo Stůj, břízo zelená. Mezitím Hutku přesvědčil, že rezignace na vlastní písničky ve prospěch národních ze Sušilovy sbírky není zrada ani na národě, ani na charakteru. Dřív než Josef Kainar v roce 1971 zemřel, stačil Žalčík svými opakovanými nájezdy na Dobříš vymáčknout ze čtyřiapadesátiletého rozpolceného básníka a předsedy znormalizovaného spisovatelského svazu texty pro rocková alba Michala Prokopa a skupiny Framus Five (Město Er) a Vladimíra Mišíka a skupiny Flamengo (Kuře v hodinkách). S odstupem času je zřejmé, že Kainarovy texty zvýšily českému rocku laťku podobně vysoko, jako Dylanovy texty americkým rockerům. Ne náhodou některé skladby z Kuřete v hodinkách převzala skupina CaK Vocal na svůj albový debut Generace.
Podobně novátorským počinem se jeví první album Deža Ursinyho, Provisorium. Dodnes je mi záhadou, jaké nadšení i diplomacii Žalčík vynaložil, aby spolu přinutil hrát rockové hvězdy, které byly – byť o málo – starší než on a navíc zcela protichůdných povah. Nicméně bratislavští intelektuálové Ursiny a Jaro Filip přinesli pečlivou partituru, rytmický tandem mišíkovských samorostů Kulhánek (baskytara) a Šedivý (bicí) zareagoval „Co, vole, ukaž to sem“ a jelo se. Že se tuzemské skladby zpívaly výhradně anglicky byl další neuvěřitelný průlom do normalizačních zvyklostí. A jaksi mimochodem Provisorium díky až devatenáctiminutovým skladbám vlastně předjalo pozdější experimenty anglických Yes a Pink Floyd.
Ve stejné době Žalčík produkoval skupině The Progress Organization album Barnodaj, které brněnští muzikanti už nikdy nepřekonali. Podstatně pomohl kytaristovi Luboši Andrštovi a jeho desce se skupinou Energit. V roce 1977 už bylo vylisované výběrové album písničkářů ze společenství Šafránu, na pohled asi nejhezčí Žalčíkova práce. Nakonec v pochartovním policejním běsnění muselo jít všechno do šrotu, i obalová fotografie dvou dětí Vlasty Třešňáka. Ani potom Žalčík nehledal žádné zlaté střední cesty. Janu Spálenému vyprodukoval nezvalovského Edisona, Semaforu jubilejní výběrové trojalbum 1959-1969, Pavlu Koptovi editoval knižní výbor Abeceda.
Úhrnem: nevzpomínám, že by kdokoli jiný využil osobní známosti k tak progresivním vydavatelským činům. Není divu, že věděl, co dokázal. Za stavů tekutého opojení říkával, že Mišík je jeho vlastní dítě, zatímco Jan Spálený jeho nevlastní.
Dnes na internetu najdeme pod jeho jménem spíš jediného syna, kterého se s Monikou přece jen dočkali. Teenagerovská počítačová hvězda je nejviditelnější odměnou, jaké se publicista a dramaturg Hynek Žalčík za pětapadesát let dožil.
Nejčtenější články